Transsylvania Trophy 1996

 

Jedna z nejtěžších trophy na světě - Transsylvania Trophy 1996, která je srovnatelná svou obtížností se známou Camel Trophy, se jela 17. až 24. května v okolí ukrajinského Užhorodu. Hlavní němečtí organizátoři, časopis OFF ROAD a ORV, slibovali osmdesáti přihlášeným posádkám velmi náročnou soutěž, při níž každý sáhne téměř na dno svých fyzických a duševních sil.

Reglement soutěže předepisuje kromě řady bezpečnostních prvků také další povinnou výbavu, k níž patří mj. naviják, lana, oka, kladka, ale také dostatečné množství potravin na celý závod. Součástí reglementu je i upozornění na možné setkání s hladovými vlky a medvědy. Hmotnost vozidla v této soutěži nesmí být větší než 3,5 tuny, povolen je doprovod, ale jen v bivaku. Na trati si každá posádka musí poradit sama, respektive se spolehnout na pomoc spolusoutěžících.

Na start se letos sjeli účastníci z deseti zemí. Nechyběly zde Jeepy, Toyoty, Mercedesy, Suzuki, Volva a Pinzgauři. S Tatrou 805, která byla nejstarším vozidlem v soutěži (rok výroby 1955), přijela česká posádka ing. Tomáš Tomeček a Petr Kopečný. Naprostá většina komisařů viděla při technické přejímce Tatru poprvé. Většina kroutila hlavou nejen nad touto babičkou, ale rovněž nad navijákem, patřícím k výbavě Tatry. Brzy se ukázalo, že v souvislosti s navijákem byly obavy oprávněné.

Úvodní prolog určil pořadí pro start do první etapy, která se hned zkraje ukázala nelehkou. Příčinou byl právě onen nedokonalý a slabý naviják. Zdolání 700 metrového prudkého stoupání k hradu, který byl záchytným bodem, nás - tedy posádku Tatry se startovním číslem 123 - stálo sedm hodin navíjení a převazování, abychom poté projeli zarostlým vodním příkopem a dalších 25 kilometrů se plahočili lesy, potoky a hlavně bahnem.

V jedné podmáčené louce hned tři vozy uvízly, ale nám se s Tatrou asi po půlhodinové stavbě přejezdu z kamenů, haluzí, plechů z havarované stíhačky (to jsme na místě našli) podařilo bažinu bez újmy překonat. V následující kontrole jsme sklidili obdiv traťových komisařů. Celkem nám ujetí 25 kilometrů trvalo 5,5 hodiny a v cíli se nás zmocnil opravdový pocit štěstí, přestože se jednalo pouze o první etapu.

Terén další etapy v mnohém připomínal tu předchozí, to když jsme například k překonání jednoho blátivého úseku potřebovali celé 4 hodiny a Tatra byla chvílemi v bahně až po nárazník. Do třetí etapy se startovalo stylem "Le Mans", co deset minut jedno vozidlo. Většina trasy vedla podél plynovodu vedoucího až do naší republiky. Čekaly nás dlouhé strmé výjezdy, sjezdy a jedno náročné stoupání v lese, při kterém jsme si s dalšími účastníky vypomáhali. Původně hlinito-kamenný terén se totiž po několika minutách deště proměnil ve skluzavku. Při přejezdu velmi chatrného mostu jsme zvolili následující taktiku. Stopa levého kola vedla po 8centimetrovém železném profilu, pravé kolo se sunulo po zbývajících kmenech s deskami. Štěstí nám přálo.

Následující den ráno vytrvale pršelo. Ujeli jsme od startu teprve dva kilometry a čekali další tři hodiny na to, až se ucpaná trať uvolní. Klesání, které nás čekalo, se nedalo sjet bez navijáku, a tak jsme se doslova spustili o 20 metrů níž přímo do jednoho z potoků, proti jehož proudu jsme jeli dál.

Jedna z kontrol sídlila přímo v korytě říčky, které bylo v jednom místě tak hluboké, že jsme si nedobrovolně nabrali do bot. Ten den v bivaku Tatra kromě mazání, doplnění olejů, výměny pojistek, nic nepotřebovala.

Pro pátou etapu připravili pořadatelé pro všechny účastníky společný úkol, a sice spustit se navzájem ze 70 ° svahu dolů, postavit most pro auto i člověka. Bohužel, hned při plnění první části úkolu jsme se z navijáku utrhli a spadli přímo "na čumák". Následkem velkého čelního nárazu se vyosil motor od převodovky, ovšem tato vada se projevila až po pěti kilometrech na samém vrcholu hory - 1400 metrů nad mořem, kde se nám rozlomila lamela spojky. S pořadateli jsme se dohodli, že lamelu na místě vyměníme a ráno dorazíme na start další etapy. Sice jsme inkasovali penalizaci za neprojetí dalšími kontrolami, ale co už jsme mohli dělat.

Vše jsme opravili a ráno nás čekalo milé překvapení. V osm hodin se ozvalo troubení a při vyhlédnutí ze stanu jsme nejdříve ze všeho zaregistrovali 10 centimetrů čerstvého sněhu a další se snášel k zemi. Troubení pak přicházelo z vozu organizátorů, které zajímalo, zda něco nepotřebujeme. "Za hodinu jsme dole", zazněla naše odpověď. Při nastartování nám však praskl olejový filtr. Dva z projíždějících odpadlíků nás nakonec museli vzít na svou palubu a my jeli shánět olejový filtr ze Žiguli. Úplně nový se nám podařilo zakoupit po 20 kilometrech jízdy v jednom sovchozu.

Rychle zpátky a na start. Tam už na nás bohužel nikdo nečekal. Trasou pro asistenční vozy jsme ale jet nechtěli, neboť naším cílem bylo absolvovat Transsylvania Trophy celou. Bezradně jsme čekali, když asi po půl hodině se přiřítil pořadatelský vůz.

Jeho osádka byla docela ráda, že nás vidí a tak jsme po domluvě odstartovali. Do bivaku jsme dorazili až v 6 hodin večer, kde nás čekalo milé uvítání. Hned v půlnoci jsme již startovali do závěrečné noční etapy dlouhé 25 kilometrů.

Trophy jsme dokončili na 56. místě se ztrátou asi 44 hodin na vítěze. Ještě za námi skončily Jeepy, Nissany i Mercedesy. Při vyhlášení výsledů v maďarském Debrecíně jsme byli prohlášeni za nejhouževnatější posádku s tím, že jsme nejvíce naplnili "ducha trophy", a za velkého aplausu závodníků i organizátorů jsme převzali zvláštní cenu. Naše stará dobrá Tatra 805 dokázala konkurovat mnohem novějším terénním vozům. Vydobyla si respekt i uznání, o čemž svědčil i následný zájem novinářů. Je jen škoda, že tak vynikající terénní vůz přestala automobilka TATRA vyrábět již před 35 lety.

Fotky z následujícího ročníku Transsylvania Trophy '97 najdete v naší galerii.