Závěrečné testování - přípravy Letka racing teamu vrcholí 2003

 

Letos podruhé, a před odjezdem na letošní ročník soutěže Telefonica Dakar také naposled, strávili členové české části týmu dva testovací dny (5. a 6. 12. 2002) na Slovensku v okolí Senice. Byla to tečka za přípravou vozidel - po první podobné akci, kdy se vyloženě zkoušely a ověřovaly vlastnosti vozu a především nově řešené odpérování přední nápravy, tentokrát už šlo spíše o přípravu pilotů. Na Slovensko totiž vyjely oba vozy - kromě "ostré" tatry jel i Petr Vodák s doprovodným vozem. I když zatím jen s částí celého nákladu, poctivě dva dny kroužil v písčitém terénu, aby se i on co nejrychleji dostal do tempa. Letos ho totiž čekají velmi náročné a dlouhé přejezdy.

Ovšem ani technika stranou nezůstala - tým opět po oba dny doprovázeli zástupci výrobce tlumičů - společnosti Ateso - tentokrát s velkou měřicí aparaturou. Kromě měření teplot tlumičů po dojezdu každého tréningového okruhu, instalovali na rám a do kabiny snímače zrychlení, takže druhý den se jedním ze spolujezdců na sedačce navigátora stal pečlivě zabalený a upevněný notebook, který načítal zaznamenané hodnoty.

Dalšími důležitými a váženými hosty, kteří se během dvou dnů přijeli na testování vozů podívat, ale také okusit pocity účastníků rallye, byli lidé, pod jejichž rukama se tatra rodila - konstruktéři z kopřivnické automobilky. Dále nás navštívili zástupci výrobce třecích segmentů brzd - společnosti Ferodo a další zástupci našich reklamních partnerů. Nechyběli ani novináři - svůj čas nám věnovali tvůrci webových stránek, šéfredaktoři časopisů Trucker a Offroad. Členy týmu doprovázela rovněž fyzioterapeutka.

Během dvou dnů, kdy každý z vozů najezdil více než 300 testovacích kilometrů, se znovu potvrdilo, že jsou obě tatry dobře připravené. Tomáš Tomeček k tomu řekl: "Příjemné překvapení ze změny vlastností vozu při náhradě torzních tyčí vzduchovými vaky jsme zažili už před měsícem, rozdíl je opravdu veliký. Auto jezdilo opět skvěle, takže jsem se mohl plně soustředit na jízdu a zvykat si konečně na závodní tempo. Je to důležité, protože letos nás okamžitě po příjezdu do Afriky čekají velmi těžké etapy a na "zahřívání" nebude čas. I proto jsme na Slovensku strávili opět dva dny. Jsem s přípravou vozu spokojen a jsem rád, že se testování naší tatry zúčastnili její konstruktéři a mohli tak vidět, jakému zatížení, či spíše přetížení, je naše TATRA během závodu vystavena."

za tým Jaromír Martinec

Zpráva o testování na Slovensku (5. 12. 2002)

Když jsem dostal nabídku od Tomáše Tomečka na účast při testovaní obou dakarských Tater, neváhal jsem a okamžitě na to kývl. Ono totiž pořád sedět za počítačem a mít kontakt s těmito auty pouze přes fotografie, není to pravé. Další řádky berte tedy jako přiblížení toho, co vás čeká, pokud se dostanete do podobné situace.

Po telefonických domluvách bylo ujasněno, že musím být v Příboře u Tomáše už v 5 hodin ráno. S brbláním jsem si tedy nařídil budík na 3:30 a kupodivu jsem i o tomto čase vstal. Přes drobné problémy se mi podařilo dostat se do mé zmrzlé škodovky a tak jsem k Tomovi dorazil ve třičtvrtě na pět. V domě se už svítilo, já akorát probudil psy, kteří začali dělat rambajs a než jsem se vybalil z auta a došel ke dveřím, Tom mi už otvíral a zval mne na snídani. U stolu v kuchyni jsem se dozvěděl, že Tom vyrazí za chvilku do kopřivnické garáže pro svou Tatru. Byl jsem přidělen do auta, v kterém jede Míra Martinec a jeho přítelkyně Radka, a stali se z nás provianťáci s úkolem nakoupit jídlo na dva dny pro všechny. Za chvíli se v kuchyni objevil i Míra s Radkou, pomalým tempem jsme se nasnídali, uvařili čaj do konvice, nabalili auta, zkontrolovali mobilem Toma, zda už vyrazil, a nakonec jsme v 5:45 také vyjeli.

Testovací terény jsou na Slovensku u městečka Senica, naše trasa tedy vedla přes Přerov a Uherské Hradiště. Právě v Přerově jsme se sjeli s Tatrou Petra Vodáka a já mohl obdivovat její výkon při jízdě na normální cestě. Jak jsem se pak od Petra dozvěděl, ve skutečnosti to bude horší, protože při Dakaru bude zatížen tak, že bude rád, když všechny ty věci uveze a nepoztrácí. Za Uherským Hradištěm nás u benzínové pumpy čekal Tomáš Tomeček, se kterým jsme se domluvili, že Tatry pojedou na hranici napřed, protože celníci jsou zvědaví a obvykle si tyto auta prohlížejí i zevrubně zevnitř. My mezitím nakoupíme. V obchodě to bylo docela zábavné, protože jsme se nemohli domluvit, kolik chleba by mohlo pro 15 lidí na dva dny stačit. Takže jsme s Radkou při každé příležitosti uložení nějaké potraviny do košíku Mírovi tvrdili, že máme málo chleba. Při nakládání nákupu do auta Míra žertoval tím, že se do auta už nevlezu a že mi tedy děkuje za účast. Od hranic jsme už jeli všichni pospolu, to znamená dva náklaďáky a čtyři osobní auta.

V devět hodin jsme dorazili pod testovací terény. Na místě nás čekali Robo a Laco, což jsou místní nadšenci do Tatrovek. Přeskládali jsme věci tak, abychom odlehčili osobákům, zmenšili jejich počet a vyrazili do terénu na nejvzdálenější zkušební dráhu. Osobně bych ji označil za velmi velkou pískovnu. Převlékli jsme se, vytahali bedny s jídlem, rozdělali oheň a prohlásili samoobslužný bufet za otevřený. Stravování se totiž řešilo především opékáním špekáčků a točeného salámu (ten jsme měli dokonce ve dvou druzích).

Příprava na testování probíhala v namontování nových tlumičů firmy Ateso. Při této příležitosti musel Petr Vodák naznačit Lacovi, kdo je šéfem doprovodné Tatry a že o výměně tlumičů už něco ví, takže by se Laco opravdu měl řídit jeho radami. Chudák Laco pak kapalinové tlumiče musel natahovat. Tomášem Tomečkem jsem byl jmenován do funkce dokumentaristy, vybavil mě svým fotografickým aparátem, takže jsem kolem nich pobíhal se dvěma foťáky a zjišťoval, že vyfotit někoho, kdo je zalezlý pod auto nebo mezi kolo a nástavbu auta, není žádná sranda. No prostě asi se mi teď nebude tak snadno hučet do Míry, že by měl posílat více fotek ze závodu. Navíc jsem během chvilky přišel k další důležité funkci, a to nosiče maznice, neboť se zjistilo, že je jen jedna a je jí třeba u obou aut. A taky bych se měl pochlubit tím, že jsem dokonce zafungoval jako saniťák, neboť velkému šéfovi Tomovi zavadila závlačka o prst a on lehce krvácel. Náplast to spravila během chvilky.

Vlastní testování spočívalo v nastavení charakteristik tlumičů a naměření hodnot po testovacím okruhu. A taky v naložení živé zátěže na přední sedadla, tedy těch nedočkavců, kteří se těší až se projedou. Nastupování bylo spojeno vždy s veselím, závodní sedačky jsou totiž dost úzké, čtyřbodové pásy také každé auto nemá a přilba na hlavu není rovněž obvyklá. Ale v případě člověka sedícího uprostřed tatry nad motorem je nutností, já se pro svou výšku při pár skocích dotkl přilbou střechy kabiny. A to jsem se přikurtoval pásy dost těsně. Ale organismus při jízdě trpí jakýmsi dekompresním mechanismem, i když si pásy přitáhnete ještě jednou, vždy zůstane místo pro ramena trochu volné a vy máte možnost skotačit v rytmu skákající tatry.

Můžu srovnat pocit z jízdy třemi různými tatrami. Robo nás povozil svou Tatrou 8x8, kterou má na obživu. Nechali jsme se ním totiž zavést na pěkná místa pro focení závodní tatrovky. Auto nebylo super rychlé, neboť má jen lehce upravený motor, ale díky jeho konstrukci jsem se v něm cítil velmi bezpečně, a to i při sjezdu asi 60 stupňového pískového srázu (něco jako sjezd z velké duny). Tyto sjezdy si nacvičoval také Petr Vodák, který ale spíše proháněl Tatru po rovnějším a rychlejším vedlejším okruhu. Jel jsem s ním dvě kola a průjezd zatáčkami rozrytými kolejemi po předešlých průjezdech pro něj nebyl žádný problém. Petr nám vysvětlil, že písek prostě před kolem uhne nebo ho kola odhážou.

Největší zážitek pak byl v závodní tatře. Potom co jsem se připásal a nasadil přilbu, si nás Tomáš ještě jednou zkontroloval, zapnul přední náhon, a vystřelili jsme na okruh. Takové zrychlení bych od tatry nečekal. Největší síla ale byla v překonávání rozbitého terénu. Auto skáče nahoru a dolů, vy se pohybujete a skáčete v pásech. Jediný, kdo byl v klidu, byl Tomáš Tomeček, který dokázal v té velké rychlosti v pohodě řadit, brzdit, šlapat na plyn atd. Provezl nás muldičkami, roletami, kde nejvíc zatížil tlumiče, pak následoval rovnější úsek, po kterém si to tatra hnala v pohodě stovkou. Ukázal nám, jak s tatrou vypadají řízené smyky a konec okruhu vedl opět po rozbitém terénu. Bylo vidět, že ho to navíc baví a auto má za každé situace pod kontrolou. Já osobně měl problémy tím, že mi skákaly nohy, seděl jsem na Mírově místě, tak jsem se ho ptal, jak situaci řeší on. Prozradil mi, že se zapírá koleny o palubní desku, má metoda se zapřenými chodidly je taky možná, ale že by mně po jednom dnu na Dakaru pěkně bolely nohy. Na můj další dotaz, jak při tom skákání může Tomáš řídit, jen konstatoval, že Tom ví, co přijde a je na to připravený, což se o nás, kteří jsme seděli v závodní tatře poprvé, nedá říct.

Poslední testovací kolo jel Tomáš už za tmy. Vyzkoušel tak všech 8 xenonových svítidel, které má na závodní tatře. Pro nás všechny zahřívající se u ohně bylo obrovským zážitkem sledovat kužel světla, který se pohybuje po polygonu, vystřeluje nahoru k obloze a pak zase mizí. Když Tom přijel, bylo na něm vidět, že je se vším spokojený. Mohli jsme se tak v klidu sbalit a sjet dolů z testovacího okruhu. Dole se nás pět odjíždějících domů rozloučilo se všemi zůstávajícími (testování bylo dvoudenní) a vyrazili jsme zpátky do Příbora.

Tome, musím ti poděkovat za to, že jsi mne vytáhnul na tohle ježdění a věř, že teď ti budu držet palce asi tak, jak jsem se musel držet ve tvém závoďáku.

Tomáš Kubina