Výlet na Dakar... Expedice OASA - Dakar 2003

 

4. 1. 2003

Jak jsem se zmiňovala již v předchozích zprávách, evropskou část rallye sledoval přímo v dějišti náš kamarád Filip Procházka. Seznámila jsem se s ním jednou na internetu, přišli jsme na to, že nás spojuje stejný koníček - rallye do Dakaru. Filip už dlouho toužil po tom, dostat se někdy alespoň na start slavné rallye (když už ne přímo do soutěžní posádky). Až v loni v listopadu jsem mu dala tip na zájezd pořádaný internetovým serverem www.dakar.cz a pak už to mělo docela rychlý spád. Jakmile mě Filip informoval o tom, že cena týdenního výletu je více než přijatelná a tudíž se chystá splnit si svůj velký sen, domluvila jsem se s ním na spolupráci s naším týmem. Další podrobnosti si Filip ujasnil na tiskové konferenci přímo s Tomášem Tomečkem.

Den D nastal 29. prosince 2002, kdy Filip nasedl do zájezdového autobusu a napsal mi stručnou sms: "Operace Dakar zahájena." Poté mě opět pomocí sms zpráv stručně informoval o důležitých bodech z cesty. Po příjezdu do Marseille se setkal s Tomášem Tomečkem, Jaromírem Martincem a Petrem Vodákem, kteří ode mně dostali za úkol věnovat se mu v rámci svých možností. Jak jsem se postupně dozvídala, spolupráce fungovala. Filip se na návrh Míry Martince oficiálně akreditoval na Dakaru jako novinář a mohl tak sledovat hemžení v Marseille přímo v centru dění. Nemusím snad připomínat, že fotil, kde se dalo, takže po jeho návratu do České republiky se můžete těšit na fotky. Někdy mu také byla svěřena funkce kameramana, proto doufám, že vám v průběhu roku budeme moci nabídnout rovněž videozáběry ze startu.

Filip se mi telefonicky ozval včera odpoledne: "Tady ve Španělsku je vedro, takže se za chvíli půjdeme všichni hromadně koupat. Co se týče celé akce, je to fantastické, parta výborná. Jsme blízko Castellonu, kluci (Tomáš Tomeček a spol. - pozn. Z.N.) jsou zrovna na trati speciálky. Včera jsme byli v kopcích u Narbonne, viděli jsme všechno, co se vidět dalo, zhruba ze dvou metrů, stáli jsme těsně u dráhy. S Tomášem, Petrem a Mírou jsme strávili Silvestra, dorazili také Kaštanovi. Za chvilku jedeme do Valencie na nalodění a pak vyrazíme zpátky do České Republiky."

Na závěr mi Filip prozradil jednu perličku: "Dnes si Ivo Kaštan vykrádal vlastní auto - zabouchl si klíčky, tak se pak dobýval dovnitř."

Já doufám, že se těch perliček dozvíme ještě více, neboť v průběhu následujících dní by nám Filip měl dodat reportáž o svém "malém Dakaru". Takže sledujte naše stránky, možná už zítra, možná pozítří... se zde objeví zpráva ze zákulisí Dakaru z pohledu českého fanouška.

Zdar Dakar, zdraví vás Zuzka Nohavicová (a předávám slovo Filipovi)

 

5.1.2003

Je to smutné, ale je to tak. Expedice OASA - Dakar 2003 pořádaná serverem www.dakar.cz dnes ráno skončila.

 

29.12.2002

Přijeli jsme z víc než slunečného počasí do opravdové zimy. Nutno říct, že nikomu z nás se zpátky nechtělo. Svou roli v tom hrálo nejen počasí, ale i fantastické zážitky z cesty.

Ta začala v neděli 29.12. na parkovišti před jedním z hypermarketů na Černém mostě. Autobus přijel přesně, takže jsem nalodil všechna svá zavazadla (jelo nás třináct, takže místa bylo víc než dost), potřásli jsme si rukama se všemi zúčastněnými (kam kupodivu patřila i tři děvčata - dvě slečny a jedna mladá paní, dvě fanynky a doprovod svého manžela, by se dalo říci.) a vyrazili jsme směr Rozvadov. Cestu nám zpříjemnila starší videa o Dakaru a o českém motocyklovém sportu. Nesmím zapomenout ani na první letmé setkání s Tatrou Karla Lopraise a jeho doprovodu. Proběhlo, respektive projelo, u benzinové pumpy nedaleko sjezdu na České Budějovice z Jižní spojky v Praze. Tatrováci tankovali a my, míjejíc je, jsme jim mohli pouze zamávat :-(.

Města Plzeň a posléze Rozvadov se před námi objevila téměř okamžitě. Pokud si někdo stěžoval na příliš rychlou jízdu (nikdo takový samozřejmě nebyl), u poslední pumpy před Rozvadovem si to mohl vynahradit čekáním na Macíkovu Liazku, Bražinu, Macháčka, Lopraise a spol. a konečně Kaštanovic rodinu. Martin Macík dorazil jako první, bohužel chvilku před ním dorazil i déšť. V deštivém počasí proběhlo fotografování, okukování Tatry a posléze se posádka Liazu přesunula k pumpě na trochu kafe a pokecu. Musím říci, že jsem nevěřil, že Liaz, který se Dakaru zúčastnil naposled před osmi lety, ještě někdy uvidím. Viděl jsem a bylo to setkání velmi zajímavé. Liazáci naše stanoviště ale posléze opustili s tím, že se setkáme za hranicemi. Kaštanovi ale stále nejeli, tak jsme se sice za hranicemi potkali, ale až v Marseille. Posléze projeli i Bražina s Macháčkem. Personál restaurace z nás musel být asi trochu vedle, protože jsme během našeho "pobytu" okupovali stále stejný stůl, každou chvilku vyběhli před objekt pumpy, kde se chvíli poté venku začalo blýskat, načež jsme se všichni vrátili zpátky a zpravidla byl s námi ještě někdo z dakaristů. Nastala hodina duchů a stal se zázrak. "Samík" s posádkou Ivo Kaštan a Viera Kaštanová konečně dorazili. Dopili jsme, dofotili, řidiči nastartovali čáslavskou Oázu, která nám již několik hodin byla dobrým domovem a vyrazili jsme. Padla noc, my jsme padli s ní a ráno jsme se, tedy já určitě, nestačili divit...

 

30.12.2002

Jeden ze spolucestujících, Pavel, kamsi zmizel a místo něj k nám přibyla blonďatá spolucestující. Vzhledem k tomu, že jí nebyl nikdo jiný než Vierka Kaštanová, dalších několik hodin cesty jsme strávili v příjemném povídání o Dakarech minulých i budoucích. O čem jsme si povídali zašlu obratem. Nejdřív se ale musím obrátit já. Dakaráci se opravdu nemyjí (nebo aspoň méně, než ostatní část populace), takže nejdříve mne čeká vana a pak postel.

Obojí už mám za sebou, takže mohu prozradit, že mezi probíraná témata patřily přípravy ke startu, hygiena, finanční náročnost přípravy na Dakar, stravování během soutěže (Vierka už si vypěstovala alergii na müsli tyčinky, které prý tvoří pravidelnou součást fasovaných balíčků). Když se jí ptal, kde kupovali jídlo na Dakar nebo třeba lopaty na písek, odpověď mne trochu překvapila, i když jiná snad přijít nemohla - všechno jídlo i lopaty pochází ze supermarketů. Prostě si Kaštanovi udělali větší rodinný nákup. A paní od Bati ani netuší, kde jsou teď boty, které před nějakým časem prodala.

Zastavujeme u křižovatky na Marseille a St. Etienne, nevím, jestli nás k tomuto parkovišti navedla prozřetelnost, nebo jestli TO naši řidiči prostě viděli, ale faktem bylo, že na stejném parkovišti jako my stála čtveřice ruských mastodontů od firmy KAMAZ. Doslova jsme vyskákali z autobusu a opět nastal kolotoč fotografování a bližšího zkoumání modrých strojů. Nutno říct, že jeden z doprovodných (myslím, že to byl před rokem jeden z "ostrých" Kamazů) byl poněkud poznamenán rzí, ale i tak to byl úchvatný pohled. Za několik minut dopili ruští dakaristé kávu a my jsme se s nimi mohli vyfotit, eventuelně získat autogramy. Snaha odvézt si z tohoto setkání nějaké propagační materiály vyzněla bohužel naprázdno, stejně tak jako má snaha vyfotit si interiér Čaginova vozu (anglicky psáno - Tchaguine).

Na parkovišti jsme se zdrželi o něco déle, než bychom si přáli - u Suzuki manželů Kaštanových prosakovalo hrdlo nádrže. Ale podařilo se ho dát dohromady, takže jsme vyrazili dál. V průběhu čekání projelo po dálnici několik závodních kamionů i osobních automobilů, takže nálada byla stále lepší a nadrženější na Dakar. Do Marseille jsme dorazili někdy za tmy. Ač se to může zdát nepochopitelné, nikde v celé Marseille nebyla jediná reklama na Dakar! Možná i kvůli tomu se stalo, že jsme si jeden Vítězný oblouk prohlédli dvakrát. Nakonec jsme se díky navigaci jednoho z místních řidičů našli a mohli vystoupit před místem M - před Parc Chanot a Marseille.

Teprve tam jsme objevili několik plechových cedulí, které upřesňovaly, kdo kam patří. Byl by to hezký suvenýr, ale nerad bych, abyste si mysleli, že přijelo loupeživé komando "Souvenir", takže na myšlenky, co přivézt domů, se dostane později. Hned vedle stál jeden z doprovodných kamionů, tak jsme si pod padajícím deštěm udělali několik fotografií a vzápětí se i s autobusem přesunuli na parkoviště, na kterém jsme strávili noc z 30.12. na 31.12. Než jsme ale šli spát, udělal jsem si v doprovodu Ivety a Jardy malý výlet. Díky za jejich společnost. Po několika stech metrech jsem se chtěl vrátit, ale ještě že jsem to neudělal. Že prý půjdeme dále. Šli jsme a v tom mi padnul zrak na známé siluety dvou Tater. Musím přiznat, že jsem si nebyl jistý, koho jsou, ale zelená barva, kterou jsme spatřili vzápětí, nás nenechala na pochybách. Takže za několik málo vteřin letěla vzduchem SMS: "Ahoj Tomáši, bydlíte v hotelu Etape? Právě vám fotografujeme Tatry. Je sice pozdě, ale kdybyste měli čas…" Tomáš čas měl, takže následující hodinu jsme strávili povídáním o cestě do Francie, Tomášově svatbě a o následujícím dni, ve kterém se měly uskutečnit přejímky všech vozů.

31.12.2003

Vstáváme něco málo po osmé. Den před tím jsme se totiž domluvili s Tomášem, že by ráno u hotelu mělo proběhnout fotografování, u čehož jsme nemohli chybět. Jarda s Ivetou jdou zatím využít pohostinství nedaleké pumpy, kdežto já čekám u náklaďáků. Za několik málo minut přichází Tomáš Tomeček a nastává slibované focení. Mohl jsem nakouknout i do kabiny a dokonce na plochu "ostré" Tatry. Nefotil jsem tam, takže vám ani neřeknu, co tam najdete. Seznámili jsme se i s André Azevedem. Terrence Hilla určitě všichni znáte. Tak tedy znáte i André Azeveda. Dorazil i Jean Azevedo (Andrého bratr a zároveň motocyklista týmu Petrobras Lubrax). S ním a s dalšími týmovými kolegy - pilotem a navigátorem Mitsubishi, jsem se setkal ještě několikrát během prvních etap, ale bohužel moc komunikativní nebyli :-(.

Kluci pak zamířili na přejímky, my vlastně taky. Brána areálu, ve které se přejímky a druhý den i prolog konaly, se otevírala v deset hodin dopoledne, dali jsme si proto ještě jednu startovací kávu. Byla sice poněkud smrtící, ale mně chutnala. V deset se brány motoristického ráje otevřely a my jsme mohli vstoupit. (Jak jsem posléze zjistil, zanedbaně vypadající areál nebyl rájem jen pro fanoušky motorismu, ale dost často i pro příznivce fotbalu, nachází se v něm totiž stadion Olympicu Marseille.)

První místo, kam jsme zamířili byl oficiální Dakar Butiqoue (neplést s Dakar putiqoue, v kterých se prodávalo půl litru koly a bageta za pět euro). Přivezl jsem si košili a z druhého butiku (byly tam celkem tři, což jsem na začátku bohužel nevěděl) cosi jako klíčenku. Bohužel říkám proto, že tam měli moc hezkou vestu, za cenu košile a pro novináře docela praktickou. Ale pak mne uklidnil Petr Stárek, že jí měli pouze ve velikosti Medium, což není nic pro mne. Svěrací kazajku si mohu pořídit levněji. Areálu dominovalo několik obřích hal, ve kterých se konaly přejímky a kde parkovaly vozy, které jimi prošly. Bylo se na co koukat, obzvláště, když hala číslo tři skrývala butik, bar, presscentrum i mnoho stánků, kde byla možnost získat rozličné suvenýry. Pokusím se nějaké naskenovat a zveřejnit je. Vzhledem k tomu, že je zdobí autogramy Macháčka, Alfieho Coxe či Masuoky, snad Vás to potěší, eventuelně naladí na příští ročník, kde já určitě chybět nebudu.

Těch hal bylo v areálu Parc Chanot několik - hala číslo dvě skrývala přejaté motocykly, čtyřkolky a auta, v hale číslo 6 byly náklaďáky, v již zmíněné hale číslo tři probíhaly přejímky. Velkým tahákem byli závodníci odjíždějící z této haly, kteří již měli za sebou přejímku. Jména, jako Masuoka, Fontenay či Kleinschmidtová, ke svým autům spolehlivě přitáhla mnoho fanoušků s ostře nabitými propiskami a fotoaparáty. Velký dík posádkám týmu Mitsubishi, které nejen, že ochotně pózovaly před fotoaparáty a stejně ochotně se podepisovaly, ale rozdávaly i podpisové karty. Fanoušci Jutty Kleinsmidtové, první ženy, která kdy Dakar vyhrála, byli ale zklamáni. Její autogram získalo jen několik přihlížejících s nejtvrdšími lokty. Jutta se podepisovala pouze přes okénko svého nového vozu - modrooranžového Volkswagenu. Vzhledem k tomu, že na přejímkách strávila opravdu hodně času, není se jí co divit.

Průběh přejímek se celý odehrával poněkud ve skluzu. Podle prvních zpráv měla jít posádka Tomáše Tomečka na řadu v poledne. Poledne minulo, pryč byl i čas, kdy měl jít na řadu Karel Loprais a stále projíždělo mnoho aut, motocyklů a náklaďáků, jen ti, na které jsem čekal, nikde. Nakonec jsem si mohl aspoň popovídat se čtyřkolkářem Macháčkem, ale Oldřicha Bražinu jsem prošvihnul. Pak jsem na přejímkách uviděl "Samíka" Ivoše a Vierky Kaštanových. Ti se v průběhu přejímek šli pozdravit se skupinkou českých fandů, mezi kterými jsem byl i já. Od Vierky jsem se tak dozvěděl, že technické přejímky už mají za sebou, že teď je čeká jen doplnění některých administrativních věcí. A že prý to bude tak za půl hodiny. Šel jsem obdivovat další prostory areálu a když jsem se vrátil, Samuraj byl fuč. Respektive na parkovišti, což jsem já nevěděl. Zašel jsem si aspoň vyfotit Liazku, jejíž obrázek mi spolu s Lopraisovou Tatrou stále chyběl. A cestou zpátky s několika novými snímky ve foťáku se začalo odehrávat cosi, za co bych Míru Martince a Ivo Kaštana navrhl na svatořečení, tedy pokud by to bylo možné.

Ten zázrak bych nazval akreditace. Míra Martinec mi řekl o způsobu, jak se na Dakar akreditovat jako oficiální novinář. Možnost naprosto ideální, ale nevěřil jsem, že by něco pro mě tak velkého mohlo jít tak snadno, takže jsem doposud o možnosti proměnit se ze socky (viz. poznámka - Dakaráci se přeci nemyjí :-)) v solidního novináře odkládal na budoucnost. Procházím kolem plotu, za kterým parkovaly vozy čekající na prohlídku komisaři a také Samuraj Viery a Iva Kaštanových. Protože jsem potřeboval mít co nejvíce technických údajů o vozech českých posádek, snažil jsem se na toto téma vyzpovídat každého, kdo mi přišel před diktafon. A nyní se naskytla další ideální příležitost. Ivo mi však místo odpovědi nabídl, ať přijdu za nimi a také mi řekl o možnosti akreditace. Jako člen Syndikátu novinářů jsem majitelem průkazky Syndikátu (asi si ji nechám zarámovat) a měl jsem ji s sebou. Do areálu jsem se díky ní dostal naprosto bez problémů, v press centru jsme si s mladíkem, který akreditace vydával, vyměnili několik slov o tom, k čemu mi akreditace bude a co s ní vůbec budu dělat, s kolem sedícími slečnami několik přátelských pohledů. Mladík si zkopíroval mou kartu Syndikátu, já mu na oplátku vyplnil jeden formulář, který on posléze vyměnil za zelený plastový náramek, jenž mne zdobil až do konce evropských etap a se kterým jsem se s těžkým srdcem rozloučil toto pondělí a nyní jej pietně uchovávám. Ani jsem v tu chvíli netušil, co to pro mne znamená. Dostal jsem se téměř všude, na přejímaná vozidla jsem si mohl sáhnout, s přejímanými závodníky pokecat, v presscentru na mne čekalo kafe a spousta informací.

 

Zbytek dne se přejímalo, já fotil, fotil a fotil. Ještě jako jednomu z davu se mi ve skrumáži před halou tři podařilo ulovit autogram Alfieho Coxe, Macháčka, Masuoky…

 

V sedm jsme měli mít otevřený autobus, tak jsem jen zamával Tomášově Tatře, která konečně odjela z přejímek a vydal se ke svému pohyblivému domovu. Ledva jsem nastoupil, začali jsme se stěhovat asi o sto metrů dál. Blíže k záchodkům i k prologu. Tam nás také ve společnosti dalších českých fandů zastihla silvestrovská noc. Ještě z původního stanoviště jsem Tomášovu posádku vítal na Dakaru a "nenápadně" se zval do jejich společnosti. Tomáš zdvořile poděkoval za pozvání, ale že prý se asi kvůli týmovým povinnostem nebudou moci dostavit. Ale že kdyby mohli, ozve se. Asi jsem měl šťastný den, když mi můj starý Alcatel přetlumočil otázku Tomáše Tomečka, kde že jsme. Popsal jsem mu naši novou pozici, načež se mi za nějakou chvilku objevila zpráva, že se zastaví. To bylo radosti na Starém Bělidle. Vždyť mohli strávit noc v pohodlí hotelu či kdekoliv jinde. Takže ještě jednou díky. A to naši početnou českou komunitu přijeli ještě navštívit manželé Kaštanovi. Celý zbytek do půlnoci jsme prokecali a nebýt toho, že jsme pečlivě sledovali hodiny na Vierčině GPS, v hovoru bychom pokračovali bez přestání dál. Probírali jsme minulé Dakary, prology, přejímky, tento Dakar, bylo toho hodně na povídání. Půlnoc jsme si svorně odhulákali, symbolicky vypili něco šampaňského a asi kolem druhé hodiny šli spát. S Tomášem Tomečkem, Mírou Martincem a Petrem Vodákem jsme se rozloučili o něco dříve, přeci jen je druhý den … vlastně už za pár hodin … čekaly velmi důležité povinnosti.

1.1.2003

Dnes se až do pěti hodin odpoledne nic závažného, co by nějak souviselo s Rallye Paris - Dakar, nedělo, takže jsme vyrazili na obhlídku Marseille. Musím se přiznat, že ač jsem si s sebou vzal průvodce pro tomto městě, jaksi jsem zapomněl, že se zde nachází již zmiňovaný stadion Olympicu Marseille či pevnost svatého Jana, za druhé světové války jedno ze sídel cizinecké legie, přes které do ní vstupovali českoslovenští vojáci, jdoucí bojovat za svou okupovanou vlast. O to větší pro mne bylo překvapení, že po projití neuvěřitelně špinavým přístavem (Francouzi si s odpadky asi moc starostí nedělají a také mají asi hodně psů), jsem kousek od autobusové zastávky Fort. St. Jean uviděl i typickou věž, známou z mnoha knih o osudech našich vojáků. Pojedli jsme, prohlédli si rybičky a odpadky plující v přístavní vodě, zjistil jsem si, která hodina je nejlepší pro vyplutí na ostrov If. A vyrazili jsme zpět do autobusu, tam jsme chvilku nechali odpočinout uchozené nohy (a to řádně, den předem - při přejímkách jsme se pěkně naběhali) a vyrazili na prolog.

Do areálu se totiž začínali stahovat davy lidí a téměř to vypadalo tak, že kdo chvíli stál, už na prolog hledí opodál - zpoza davu. Zamířil jsem do presscentra, abych se podíval, zda tam nemají nové informace či suvenýry. Pásku, kouzelnější než Arabelin prsten, jsem měl na ruce už druhý den, ale stejně jsem si stále nemohl zvyknout, že se s ní dostanu všude tam, kam jsem chtěl (i když prozatím pro mne měla cenu hlavně díky přístupu k civilizované formě hygieny). Akreditace mne nakonec dovedla i tam, kde jsem asi neměl co dělat, ale to zjistila jedna z pořadatelek poněkud pozdě. Několik fotografií jsem si udělal i z věže pro fotografy a kameramany, která stála několik málo metrů od rampy, na níž vyjížděly osobní vozy a motocykly při zahájení 25. ročníku Rallye Telefónica Dakar 2003.

Zahájení začalo přesně v pět za účasti Huberta Auriola, ředitele soutěže. Ten každému ze závodníků potřásl rukou a poslal ho na start prologu, který se jel paralelním způsobem (vždy dva závodníci vedle sebe) po trati, navršené na asfaltu v areálu. Prvním závodníkům ve všech kategoriích start osobně odmával právě on francouzskou vlajkou. Někteří motocyklisté se projevili jako šoumeni a přilby měli ozdobené kohoutími hřebeny, jeden z nich měl na přilbě kohoutí hlavu rovnou celou. Pak projeli i Bražina s Macháčkem. To vše za usilovného komentování moderátora, který dělal, co umí a šlo mu to velmi dobře. Dlouho a hlasitě komentoval nejen největší hvězdy, ale i méně známé závodníky. Po projetí motocyklů se na věži objevila již zmiňovaná slečna pořadatelka a ty, co neměli správnou akreditaci (pro změnu látkovou pásku přes rukáv) vykazovala. Vzhledem k tomu, že začala být docela zima a já už jsem měl podstatnou část toho, co mne zajímalo, sbalil jsem své věci a uchýlil jsem se do oblouku ke trati.

Tam za mnou přišel Míra Martinec, jestli bych mu nenatočil Sugawaru, Karla Lopraise, Čagina a jejich Tatru. Co bych nenatočil... (teď jsem se ke svému zděšení dozvěděl, že toto video se zde na www.lrt.cz pravděpodobně po Dakaru objeví). Domluvili jsme se, že natočím poslední objednaný kamión a zamířím k cíli vrátit kameru. Prošel jsem si trať, abych věděl, kde cíl je a protože Tomášova posádka trávila čas zbývající do startu v hotelu, vrátil jsem se klepat kosu ke startujícím automobilům. Docela znatelně se ochladilo a žaludek se začal hlásit o svůj podíl potravy. Odskočil jsem si tedy k našemu autobusu (umístěnému asi sto metrů od prologu, takže úplně stačilo vyvalit sud, sednout si k němu a sledovat závod takřka z okna :-) ), uvařil jednu z tajemných krabiček (celou dobu jsem se živil vojenskými konzervami USArmy) a vrátil se zpět.

Musím říct, že podívaná na automobily a poté i na náklaďáky byla atraktivnější. Přece jen jezdili rychleji, a tak projíždění zatáček či skoky byly efektnější. To vše opět podkresleno neúnavným komentátorem a spoustou světelných efektů. Nechybělo ani trocha "kultury" nemající s motosportem nic společného. Čímž nechci říct, že tuto část programu zavrhuji. Sice mi nebyla jasná choreografie, ale pohled na několik slečen nejdříve oblečených v jakési červenomodré kostýmy "ozdobené" vzorem pavučin a posléze už jen do minišortek a podprsenek barvy téměř tělové, byl docela osvěžující a člověk na chvilku zapomněl na nepříliš rozehřátý vzduch. Když se po dlouhé době (minimálně jednou bylo nutné upravit trať) objevily majestátní siluety náklaďáků, diváci ožili (respektive zbytek diváků, nutno říci, že v průběhu večera se diváctvo postupně vylidnilo. To samé se odehrálo i den před tím, snad jen ve větší míře, protože padla tma a děti musely do postele. Tma tedy byla i teď, ale od ceremoniálu zahájení nejslavnější rallye planety se neodchází). Náklaďáky vcelku pochopitelně nenajížděly na rampu, ale protože už jsem je vnímal přes hledáček kamery Míry Martince a soustředil se na svůj nepříliš inteligentní komentář ke kouzelnému divadlu pro dva motory, spoustu světel a několik klaksonů (řidiči o sobě opravdu dávali vědět), detaily vám neřeknu.

Tatra Tomáše Tomečka odjela a já vyrazil k cíli. Bohužel mezitím pořadatelé zamkli halu sedm, spojnici mezi dvěmi částmi areálu a já ho musel téměř celý obíhat :-(. Míra tak ze mne nebyl moc nadšený, když jsem mu kameru vracel asi po čtvrt hodině, místo po několika minutách :-(. Ale člověk míní, pořadatelé mění. Vrátil jsem se zpátky k trati, kde diváctvo bylo opravdu hodně prořídlé (po zahájení seděli diváci opravdu kde se dalo - samozřejmě na tribunách, pak na pytlích se senem, které zbyly po vytyčování dráhy, na odpadkových koších, na plotech…) a sledoval první jízdu Macíkovi Liazky. Jela pátá od konce, takže jsem se po projetí posledního projetého kamionu odšoural do našeho přechodného bydliště. (Prolog byl ještě náročnější na chůzi a zimní boty, které jsem měl, nejsou pro běhání od terénní vlny k louži vhodné. Tím ale nechci říci, že bych si stěžoval, to ani v nejmenším. Být na místě, o kterém jsem dříve jen četl nebo ho sledoval ve zprávách, mluvit s lidmi, které jsem znal jen z Internetu, vyvážilo jakékoliv případné nepříjemné pocity).

Opět jsme zapadli do autobusu, někdo do sedadel, někdo do uličky, ale všichni svorně do limbu a naši řidiči s námi vyrazili směr hory, do místa zvaného Chateau de Lasture.

 

2.1.2003

Máme opět jedinečné místo. Ujdeme asi pět set metrů a stojíme u startu rychlostní zkoušky, která závodníky provedla mezi francouzskými vinicemi. Tam podruhé rozbalujeme vlajku (majetek domu Tatarkova 730, Praha, kterou s sebou vzal jeden z fanoušků), abychom nezapadli mezi početnou skupinou italských fanoušků, která zdraví své favority vším, co jim přijde pod ruku. Jeden Ital dokonce chvilku mává svým psíkem…

Zdravíme projíždějící, chvilku prosíme mlhu, ať táhne pryč a těšíme se na sluníčko, které pozvolna vylézá a když startuje Tomáš Tomeček, už svítí téměř plnou silou (je vidět, že i nebeská tělesa jsou při nás). Začínáme odhazovat přebytečné oblečení a při pohledu na vzdálené moře v nás začíná klíčit myšlenka na koupel v něm. Pozdravíme ještě poslední projíždějící sběrný vůz a scházíme do údolí.

Nebudu vás zatěžovat večeří v lůně francouzských hor ozářených odpoledním sluncem a společnou veselou náladou. Bohužel byl již čtvrtek a před námi poslední den na expedici Dakar 2003. Vzhledem k tomu, že nás naši drazí doma zahrnovali SMS typu: prší tu, mrzne, začíná sněžit, jsou povodně, hlásí vichřice, má být až mínus patnáct, vcelku pochopitelně se snad nikomu domů nechtělo. Před námi ale bylo slunné Španělsko, chmury jsme hodili za hlavu a vyrazili jsme se rozloučit do přímořského Castelonu.

3.1.2003

Skutečnost, že jsme opět stáli několik desítek metrů od trati považuji za tolik samozřejmou, že ji snad tentokrát ani nebudu zmiňovat. Kousek od nás po chvíli zaparkovali svého Samuraje Ivo a Vierka Kaštanovi a o zábavu bylo opět postaráno. Dnes i kvůli tomu, že si zabouchli klíče od auta v autě a byli nuceni si ho vlastně vykrást.

V nedalekém baru prodávali krom typické francouzské kávy (kardiakům nedoporučuji) i dary moře. Vzhledem k tomu, že nemám rád jídlo, které se na mne během konzumace dívá, tak ho nevyhledávám, ale Oli se Stamem ho okusili. Nestěžovali si a odpoledne se přišli pochlubit s ulitami toho, co snědli.

Vzhledem k tomu, že v místě opět bylo presscentrum, šel jsem se podívat po nových informacích. A tak jsem díky práci jeho zaměstnanců mohl poslat do republiky odjezdy našich kamionů, které stejně posléze přestaly platit, protože ani této etapě se nevyhnulo zpoždění. Zpoždění vcelku milé, co lepšího si přát, než delší možnost sbírat autogramy v tak pěkném počasí, které ve Španělsku panovalo. Podávaná káva, dva croasanty a dvě lahvičky pomerančového nektaru mne vzpružily, a tak jsem šel nejdříve hledat telefonní budku, abych mohl poslat první pokus o reportáž do republiky a pak jsem vyrazil směr park fermé, kde byla zaparkovaná Tatra Tomáše Tomečka. Musím se přiznat, že i přes usilovnou snahu jsem se s park fermé minul, a tak jsem klukům mohl zamávat aspoň na startu a posléze při průjezdu trati, která byla za pomoci buldozeru vybudována na místní pláži. Ještě před tím jsem si stačil popovídat s Oldřichem Bražinou, před startem udělat několik snad hezkých fotografií a požádat Jean Louise Schlessera o autogram.

Ten den jsem získal autogramy dva. Krátce před čtvrt na dvě, kdy měl startovat první kamión, jsem se vracel do tiskového střediska podívat se, jak motorkáři dojeli a na schodech jsem potkal muže, který mi byl podle vidění povědomý. Vzhledem k tomu, že měl na identifikační kartě napsáno Hubert Auriol, nebylo co řešit, praštil jsem s batohem, vytáhl propisku a magazín L´Automobile a řítil se za ním, protože mi bylo jasné, že směřuje do stanu VIP a tam se já (kupodivu :-)) nedostanu. Všechna závodní auta odjela, ruch motorů utichl a diváci se rozptýlili. Jen v park assistance spravovali prasklý chladič u jednoho z kamionů a asi za půl hodiny na trať vyrazila bugina, v závodě zapadnuvší.

Sluníčko nepřestávalo pražit a moře bylo stále lákavé. Tak nás několik odvážlivců shodilo trička a kalhoty a naskákali jsme (3. ledna) do moře. Voda nebyla právě nejteplejší, ale vzhledem k tomu, že poměr teplot voda - vzduch byl asi téměř stejný jako v parném létě, koupání (i po dalším dni stráveném na nohách) bylo ideálním završením vzrušení jménem "evropská část rallye Telefónica Dakar".

Trať i okolní stavby začaly rychle mizet, opuštěné reklamy podél trati se stávaly lákavějšími. Zejména potom, co Stam (už zase) přinesl několik roli s logy soutěže i sponzorů. Tak jsme se šli trochu projít po okolí, zachytit poslední zbytky atmosféry, která zde zůstala a podívat se, jak moc jsou reklamy u trati osamělé. Zvláštní, že ti, co uklízeli trať, se zajímali jen o sítě, kterými byla dráha vytýčena a o tyče, které tyto sítě držely. Pásy se sponzory soutěže a logy rallye se povalovaly v písku pláže. Povalovaly, ale jen chvíli. Teď už jedno logo Telefónica Dakar 2003 leží na mé posteli a já zvažuji, zda si ho dám do kanceláře, nebo nad postel, a reklama na Total, u které přemýšlím nad tímtéž. Přivezl jsem si sice ještě košili a klíčenku, ale pokud jde o Dakar, žádný suvenýr není dostatečně velký. :-)

Po chvíli nás směrem k Valencii opustili i Kaštanovi s tím, že nám dají vědět, zda má cenu vůbec do Valencie jezdit (to byla otázka, která se svou závažností nejen vyrovnala známé Hamletově "být či nebýt", ale dokonce ji překonala - když pojedeme, dostaneme se vůbec někam? uvidíme tam něco? budeme moci s někým mluvit? když nepojedeme, neprošvihneme možnost k zajímavým fotografiím nebo se aspoň rozloučit s českými závodníky?)

Tento Gordický uzel jsem nerozetnul já, ale opět Ivo Kaštan, který nám z Valencie poslal SMS, že nemá cenu tam jezdit. Tak jsme utřeli slzu v oku, spolkli písek, který mi do úst napadal při balení suvenýrů a vyrazili domů.

 

OÁZA Dakar 2003 - Co s sebou?

Vzhledem k tomu, že příště se jedou na start Rallye Paris - Dakar podívat minimálně tři zájemci, klukům z dakar.cz nezbývá, než vypravit další výpravu. I když upřímně, o tom už uvažovali asi ještě dříve, než jsem jim napsal pochvalný mail a ihned si rezervoval místo v autobuse na příští rok. Předpokládám, že mezi dalšími cestujícími bude možná i někdo z čtenářů lrt.cz a třeba by ho (jí) zajímalo, co s sebou.

Každopádně dobrou náladu. Na letošním ročníku se sešla velmi dobrá parta, schopná velmi dobré spolupráce nejen při sběru suvenýrů, ale i při fotografickém pokrytí celé soutěže a samozřejmě společném žití v pojízdném domově. Určitě by neškodila i nějaká zajímavá videokazeta, není nic horšího, než koukat na kolonu amerických truckerů, porušující veškeré možné zákony a ještě být přesvědčován režisérem filmu, že jim asi má fandit. I když poctivě vzato - na video byl čas jen na cestě tam (a to díky sympatické přítomnosti Vierky Kaštanové jen částečně) a zase zpátky. Při přejezdech jsme většinou spali jako koťata, přeci jen pochod dnem téměř letním v zimní obuvi dá zabrat :-) (tedy - pokud se 26. ročník rallye pojede ze stejné úrovně, jako je Marseille, určitě si vemte i letní oblečení a hodí se i plavky).

Vzhledem k tomu, jak jsem již psal, Dakaráci se opravdu nemyjí, je téměř zbytečné vozit s sebou jakékoliv hygienické prostředky :-))) před návratem do republiky vás ostříkneme hadicí :-). Ale vážně - vemte cokoliv, co aspoň trochu připomíná mýdlo, pastu na zuby a podobné hygienické prostředky, i když jich asi hodně povezete zpátky jen minimálně použitých. To neplatí pro přípravky desinfekční - gin a slivovice byly, pokud se nepletu, spotřebovány celé. A to prosím téměř kolektivně a ještě s M(m)írou (na Silvestra měl, jako všichni, malého panáčka šampaňského). I proto nálada byla veselá a v normě. (Vztah expedice k alkoholu dokazuje i skutečnost, že do Francie odjely čtyři sudy piva, vrátily se tři).

Spí se kam kdo padne. Spacák je nutnost (můj do mínus pěti mne hřál i ve dvaceti stupňových vedrech Španělska i v dvacetistupňových zimách německé noci, snad jsem jen musel měnit složení "pyžama"), stan po poradě s vedoucími výpravy. Ale většinou jsem zakotvili na parkovištích a do asfaltu se kolíky špatně zatloukají…. Já osobně rád vzpomínám na noci v uličce, kde na mne snad ani nikdo moc nešlapal. Vzhledem k tomu, že lidi jsou lidi, doporučuji špunty do uší. Někteří chrápou, což mi kupodivu vadilo méně, než když jsem byl buzen, byť pěknou mladou paní, abych toto chrápání zdokumentoval. A motor také nepatří mezi nejtišší. V jedné pražské lékárně mi obsluhující slečna nabídla aspoň molitanové, či voskové. Pamětliv na zkušenosti předků (Eduard Petiška - Staré řecké báje a pověsti, zejména ta o Sirénách) koupil jsem si ty voskové. Zkušenost k nezaplacení.

Nejen kulturními zážitky živ je člověk, jíst se musí. Já osobně jsem to vyřešil díky M.R.E. Tedy Meal Redy to Eat. Jídlo určené k jídlu nebo tak nějak. Sice mi to spolucestující nechtěli věřit, ale i strava někdy nazývaná KáDéčko se dá jíst. V podstatě se jedná o jídlo pro americké vojáky - sáček z pevného igelitu, obsahující hlavní jídlo, burákové máslo (opravdu existuje!), karamelky, sirky, tabasko….prostě vše, co člověk k jídlu potřebuje. Málem jsem zapomněl na jeden malý zázrak - vařič. Jedná se o igelitový pytlík, do něhož je vložená destička, která obsahuje jakousi chemickou látku, která se po navlhčení ohřívá a ohřívá i tak jídlo do tohoto vařiče vložené. Nepotřebujete sirky a jídlo si ohřejete naprosto kdekoliv. Jen jsem se chvilku bál, že, ohřívajíc si jídlo na tribuně uprostřed Parc Chanot, mne někdo zastřelí, netušíc, proč se ze mne kouří. Jedno balení za 140 Kč, pro někoho možná dražší, ale za ten komfort to stojí (vzít si to můžete kamkoliv, uvaříte si kdekoliv). I když, asi jako všichni ve výpravě, i ti, co jedli něco jiného, jsem se cestou dobu už těšil na normální jídlo od maminky.

Jede se ale hlavně na Dakar, takže i když by byl start v sebekrásnějším městě, času na jeho prohlédnutí až tolik nebude. Navíc sám program - přejímky nebo prology jsou natolik zajímavé, že na pamětihodnosti nebudete mít ani chuť. Proto by možná stálo za úvahu, zda s sebou brát partnera, který má k autům řekněme negativní vztah či dokonce odpor. Pak asi ze soutěže nebudete mít někdo nic, i když přiznávám, Silvestr strávený ve dvou je mnohem veselejší, než když máte partnerku za horami (a to doslovně). Párkrát jsem to zažil, párkrát na sobě, jednou jako náhodný přihlížející a nikdy nebylo o co stát.

Co se týče peněz, tak se určitě hodí mít peníze vyměněné už doma v Čechách (eventuelně na Moravě či Slezsku). Nepamatuji si, že bychom někde potkali směnárnu. Já si s sebou vezl 100 Euro a ještě jsem něco přivezl domů, protože ve Španělsku bohužel butik s oficiálními věcmi Dakaru neměli (proto radím nakupovat hned v místě startu, ale ne v prvním obchodě, v Marseille, v Parc Chanot, byli tři).

Určitě nezapomeňte vlajku (a ani až budete vystupovat z expedičního autobusu), ať zase nejsem jediný, kdo jí má :-) (dík Pavlovi za koupení žerdě), hodí se něco o Dakaru na autogramy a zásoba pár slov cizího jazyka :-))

Filip Procházka
Praha, 7.1.2003