Míra Martinec se hlásí z Lisabonu


Vážení přátelé rallye dakar a týmu Tomáše Tomečka a Andrého Azeveda,

zdravím Vás první a bohužel také asi poslední zprávou z hotelového pokoje v Lisabonu. Jak už všichni víte, letošní dakar pro nás skončil ještě dříve než začal a my se zítra vydáme na cestu zpět do republiky. Co k tomu říct – je to škoda, velká škoda, nicméně jsme přesvědčeni, že pořadatelé dělali, co mohli a že jejich rozhodnutí bylo správné. Bezpečnost a zdraví nás všech je přednější. Svět se mění a hrozba teroristických útoků se zkrátka stává součástí našeho života.

Chci jménem nás všech poděkovat Vám, kdo jste s námi vývoj situace sledovali a vyjádřili jste nám podporu. Abych naladil trošku na veselejší notu, podělím se s Vámi o několik z mnoha SMS, které mi během odpoledne přišly:

… je to škoda, ale zase lepší, než někde s rukama za hlavou přesvědčovat primitiva s kalašnikovem, že bude opravdu lepší, když vás nezastřelí….

… to není možné, dejte mi číslo, kam mám zavolat, aby se s tím něco udělalo… (na moji odpověď, že Bin Ládinovi přišla odpověď, že bohužel nebere telefon…)

… tak si kluci udělejte soukromý závod, kdo bude dřív v Rozvadově…

… i tak je to pouť, zdánlivě bez cíle… nezáleží na tom, kolik ujedeš a jak dlouho jedeš, prostup do toho všeho, ne žij, ale PROŽIJ, teď, teď, teď….

… rádi Tě uvidíme smutného, ale celého…

No zkrátka děkujeme Vám všem moc za podporu. Vracíme se bez boje, ale my jsme sportovci, ne fanatici a bojujeme jinak.

Za celý tým Vás zdraví Míra Martinec

 

P.S. Měl jsem pro Vás připravenou následující zprávu, kterou jsem psal předevčírem večer a ve zmatku dnešního dne už nestihl poslat. I když už není aktuální, přesto ji připojuji.

 

Ale vraťme se ještě kousek zpátky – abychom se sem dostali, museli jsme urazit 3300 kilometrů dlouhou cestu, na kterou jsme se vydali v neděli 30. ledna odpoledne. Již tradičně vyjíždíme s časový předstihem, abychom měli dostatek času seskupit českou a brazilskou část týmu. Tentokrát bylo dohodnuto, že dorazíme do francouzského Besanconu, kde na nás čekal André s rodinou a kde společně oslavíme příchod nového roku. Po celonoční jízdě jsme dopoledne byli na místě a šli spát, abychom dohnali deficit a také si odpočinuli před nadcházející cestou. André totiž chtěl být co nejdříve v Lisabonu, takže nás na Nový rok čekal budíček ve 4.30 a dalších 2000 kilometrů. Samotná oslava příchodu nového roku byla proto velmi decentní. Po společné večeři jsme na parkovišti před hotelem u aut „odpálili“ šampaňské, připili si a pokropili pro štěstí i naše tatry. Ovšem ještě než jsme šli spát, přinesl Andrého jedenáctiletý syn Lucas kopací míč a tak jsme slavili krátkým fotbálkem.

Umíte si představit, že následující den a noc proběhly poměrně monotónně – tři hodiny řídit, pak krátká přestávka zpříjemněná svačinou nebo z iniciativy Lucase fotbalem (ti Brazilci ho zkrátka mají v krvi), pak se pokud možno uvelebit v tvrdé sportovní sedačce a za další tři hodiny nanovo. Po této anabázi jsme po šesté ráno uviděli sochu Ježíše žehnajícího portugalské metropoli. Dojeli jsme k hotelu a abychom nevypadli z našeho převráceného rytmu, šli jsme spát. Po poledni jsme se setkali s brazilskými členy týmu a pak jsme se vydali k čerpací stanici všechny tři vozy umýt a dotankovat. Odtud jsme se pak přesunuli do přístavu, kde pro nás pořadatelé vyhradili prostor, řekněme seřadiště, pro práci na vozech, balení a další nezbytné činnosti. Včera jsme zde v poklidu provedli údržbu a dnes se celý náš tým vydá do zmíněného kulturního centra zvaného Belém, v jehož prostoru probíhají administrativní a technické přejímky. O jejich průběhu a výsledku Vás budeme co nejdříve informovat.