Historie rallye „Paříž -Dakar“

30.12.2013 - Historie rallye „Paříž -Dakar“
Pokud nevíš, kam jít dál, zastav a podívej, odkud jsi přišel. Minulost nelze nijak ovlivnit. Na tu se dá zpětně pohlédnout a třeba dodatečně pochopit souvislosti, které možná nebyly vidět v době, kdy minulost ještě byla přítomností. Budoucnost neexistuje bez těch rozhodnutí, které děláme tady a teď. Při cestě do přístavu je ten správný čas se zastavit, podívat se, odkud jsme přišli, abychom věděli, kam jít dál.

Na start prvního závodu „Paříž-Dakar“ se v roce 1979 postavilo stoosmdesátdva posádek. Cíl u Růžového jezera vidělo sedmdesát čtyři z nich. První ročník pořadatelé závodníkům nedopřávali luxus stravovaní nebo ubytovaní v bivaku. Bylo to prosté, kdo se dostal do cíle etapy první, ten si mohl najít v nějakém blízkém osídlení místo na spaní a koupit něco k jídlu. Ti, co přijeli poslední, už brali jen to, co zbylo. Zde úsloví „winner takes all“ dostává ten správný výraz. A Thierry Sabine závodníky nijak nešetřil. Dva tisíce kilometrů dlouhá maratonská etapa hned v prvním ročníku prověřila charakter všech. Zde se zrodila legenda. Ti, co vyhrají, si zaslouží respekt a úctu, ale “dakar“ není o nich. Ne. Je to o tom, být zde, dojet do cíle, najít sám sebe a své hranice. Tehdy to nešlo vlastní silou. Nešlo být sám solitérem. Nářadí kolovalo celým bivakem, bylo potřeba se dělit o jídlo, vodu a pohonné hmoty. I přes to vše si soupeři v závodě nedarovali ani metr. Při tom však věděli, že bez společné pomoci na trati nebo v bivaku nelze být. Toto je to, co jsem včera viděl v očích Reného Metgeho. On tyto doby pamatuje, protože je sám tvořil. On pokračuje v tom, co začal. Závodníci si na trati nic nedarují. Společně však žijí a sdílí spolu své radosti i smutky. Minulý rok jsem viděl, jak jinde odtažité posádky Kamazu se zde na Africa Race chovali stejně vřele, jako ti, co mnoho let šetřili, aby si mohli splnit sen a dojet do Dakaru. Pro ně jednou a možná naposledy. Druhý ročník rallye „Paříž-Dakar“ startoval přesně na Nový rok 1.1.1980. Na startu bylo dvěstěšestnáct posádek. Pořadatelé zajistili jídlo a pití pro všechny, kdo se vydali k Růžovému jezeru.

V druhé polovině osmdesátých let se na „Dakaru“ objevují první Češi. Moskal, Buchtyár, Krpec, Stachutra, Joklík, Zálezský, Loprais a další. Tomáš Tomeček jede svůj první závod v roce 1995 jako navigátor Tatry Karla Lopraise. Na sedačce navigátora se osvědčuje a společně obsazují první místo v kategorii kamionů. Zajímavostí ročníku je unikátní použití GPS přijímače, který v kombinaci s navigací pomohl posádce v těžkých situacích. V tomto roce vedla trať závodu z marockého Nadoru přes Západní Saharu, protínala mauretánský Atâr, zavedla závodníky do Mali a Guinei a končila v Dakaru. Tomáš musel po tomto úspěchu absolvovat povinnou vojenskou službu. Po návratu usedá na sedačku navigátora a prožívá nejhorší okamžiky v Africe. Po západu slunce jsou na poušti přepadeni a střelbou donuceni zastavit. Situace naštěstí skončila odcizením vozů bez újmy na zdraví. Ukradené speciály se nikdy nepodařilo najít. Po návratu domů se Tomášovi daří na vlastní náklady zakoupit vrak dakarského speciálu a díky poskytnutým pomocným rukám Tatry ho opravit a připravit na start Dakaru v roce 1999. V tomto roce, z tří stovek startujících posádek, dokončila závod pouze třetina. Z padesáti startujících kamiónů závod dokončilo jen jedenáct. Tomáš svoji Tatru dokázal dovézt do cíle na třetím místě. V historických tabulkách je však uváděn jako řidič André de Azevedo, ale ve skutečnosti André navigoval a Tomáš Tomeček řídil. Společně s nimi seděla na třetí sedačce v kabině brazilská novinářka Leliane Neubarth Zajímavostí tohoto ročníku je i účast Miki Biasiona, šampióna v rallye. On dokončil závod na pátém místě za volantem Iveca. Tento rok musely být zrušeny tři etapy pro motocyklisty z důvodu nadměrné obtížnosti.

Symbióza Tomáše a Andrého pokračovala až do roku 2012, kdy André ukončil po dvaceti osmi letech svoji dakarskou kariéru a prodal závodní Tatru, kterou mu Tomáš po mnoho let servisoval a připravoval. Důležitým milníkem v kariéře bylo setkání Tomáše s Vojtou Morávkem. Od roku 2003 spolu pravidelně usedají do závodního speciálu. Tomáš za volant, Vojta za navigační přístroje. Prakticky neexistuje obdoba v dakarském závodění, kdy se po tak dlouhou dobu nemění závodní posádka. Oba se už dokonale znají a dokáží spolu vycházet i ve vypjatých situacích. Jistě chápete, že tato vlastnost je naprostým klíčem k úspěchu.

Je půl šesté, pomalu se blížíme do přístavu ve španělském Mortilu. V osm hodin odplujeme a zítra v sedm ráno se postavíme na start dalšího ročníku. Vše je letos připraveno k tomu, abychom navázali na to dobré, co máme a umíme. Zítra začíná další kapitola klasického „dakaru“ v Africe.