8. etapa 2004

8. etapa

8. 1. 2004 - čtvrtek
Atar - Tidjikja
Celkem 389 km
Přejezd 34 km
Speciálka 355 km

8. etapa je poměrně krátká. Pořadatelé umožní soutěžnímu konvoji nabrat dech po předchozím dlouhém a těžkém dnu. Slibují zbrusu novou trať v úchvatném terénu. Místo rychlosti bude záležet spíše na technice, řidičských dovednostech a důkladné navigaci. Asistenční vozy pojedou z Ataru rovnou do Némy (cíle 9. etapy), a to po trase dlouhé 1 535 km.

Výsledky v 8. etapě v kategorii kamiónů:

  Posádka čas
1. Loprais (415 - Tatra) 6h 42' 32"
2. Tchaguine (414 - Kamaz) + 02' 54"
3. Tomeček (412 - Tatra) + 06' 03"
4. Kabirov (410 - Kamaz) + 28' 58"
5. Mardeev (423 - Kamaz) + 34' 43"

Průběžné pořadí po 8. etapě:

  Posádka čas
1. Tchaguine (414 - Kamaz) 23h 51' 36"
2. Tomeček (412 - Tatra) + 43' 30"
3. Loprais (415 - Tatra) + 1h 43' 42"
4. De Rooy (417 - DAF) + 1h 51' 59"
5. Kabirov (410 - Kamaz) + 2h 00' 03"

Tidjikja 8.1. 2004

Zdravím Vás všechny z noční Tidjikji.

Dorazili jsme sem do bivaku něco kolem osmé, navečeřeli se a pak s Tomem pracovali na autě. Ne že by byl nějaký problém, ale dnes jsme na to sami, protože tato etapa je s vyloučením asistenčních vozidel. Kromě běžné údržby jsme museli v jednom místě svařit podlahový rošt na nástavbě, ale jak říkám - nic vážného, s takovými věcmi se počítá.

Vrátím se ještě k včerejší etapě - jak víte, už jsem nestihl odeslat mail. Částečně jsme tu etapu znali - spojovačka do hraničního pásma byla úplně stejná, jako jsme jeli před dvěma lety. Je to stejně zvláštní - už předevčírem jsme měli v itineráři uvedeno, že vjíždíme do vojenské zóny. Já vím, vzhledem k velikosti těchto zemí mají asi jiná měřítka, protože tak jako bylo u nás například na Šumavě párkilometrové hraniční pásmo, tady je taky, ale asi tak 500 km. Ovšem - kdyby tu alespoň něco bylo, ale tady je jen vyprahlá pustina.

Takže opět jsme jeli územím nikoho, mlčky sledování sem tam rozesetými jednotkami Spojených národů. Naď ránem jsme dorazili na místo předstartu - tady byla snídaně, dotankovali jsme palivo a vyrazili pásmem minových poli v poklidu (a věřte mi, že OPRAVDU V POKLIDU) na místo vlastního startu,už na Mauretánské straně. Tady jsme zažili další zajímavou zkušenost - byla tu podivná grupa "vojákopolicistů", kteří sice vůbec nechtěli vidět žádné pasy, zato nás zkásli o 50 EUR, což nazvali tax... No nic...

Pak jsme už vyrazili na trať - a to doslova. První část vedla po rovné pistě, kde se jelo dost rychle, takže jsme prvních 200 km měli víceméně hned za sebou. Potom se terén začal vlnit a přišla velmi zrádná soliska. Už jsem tu jednou vysvětloval o co jde - je to prostě terén, který se tváří jako rovná bezelstná pista, jenže pod tenkou vrstvou na povrchu je měkký, někdy i mokrý písek. Zkrátka když do toho s kamiónem zapadnete, máte velký problém. Takže jsme se soliskům zdaleka obloukem vyhnuli a jeli dál vstříc dunám. Nebylo jich moc, ale přece jen...

On ještě jeden průjezd dunovým polem přišel, a to ke konci etapy, což asi potrápilo ty závodníky, kdo nestihli dojezd za světla. My naštěstí mezi ne nepatřili. Ovšem než jsme dojeli krátkou spojovačku a natankovali na dnešek, setmělo se. Měli jsme toho docela dost, tak jsme jen "ohledali" auto, jestli není vážný problém a šli s Tomem nejdřív na večeři, chvíli si odpočinout. Petra jsme nečekali, asistenční auta vyjížděla až za námi. Nejela sice identickou trasu, ale podle Vierky Kaštanové, která jede spolu s Petrem Jansou v novinářském Suzuki Samuraj, je čekalo taky pěkně maso.

Po práci na autě jsme dokonce objevili sprchu a prý že je s teplou vodou. Byla to sice taková polní sprcha a tepla voda říkáme doma taky trošku něčemu jinému, ale po těch pár dnech to byl docela přepych. Petr nakonec dojel v jednu hodinu ráno, akorát, když jsme se ukládali do spacáku.Takže jsme se ještě zpátky převlékli a naložili si věci na dnešek - navíc jednu rezervní pneumatiku, silentbloky kabiny a rezervní pneumatiky a olej pro našeho motorkáře Jeana.

Jak víte, ta včerejší (ale vlastně i dnešní) etapa docela zamíchala pořadím. Jan De Rooy odstoupil. Stalo se to právě kus za pásmem solisek. On nás totiž v tom rychlém úvodu dojel a jeli jsme víceméně společně. Najednou zastavil a jak říkal Tom, viděl v zrcátku, že se z výfuků De Rooyova Dafu černě zakouřilo. Večer nám pak Gerard přišel říct, že jeho otci odešel motor. Sám Gerard prý dvakrát vyzul kolo (když v písku podhustíte, může se to při zatočení stát docela snadno), takže taky se zdržel. No a v jednom místě zůstal stát i Firdaus Kabirov. Tomu pro změnu začala téct nafta, jak jsme viděli podle stop na trati. Večer v bivaku měli jeho mechanici vymontovanou nádrž.

Dnešní etapa byla opravdu moc hezká a taky dost těžká. Vystřídaly se tam snad všechny povrchy - měkký písek, duny, náročné kamenité trialové pasáže i tvrdá pista. My jsme po včerejším druhém místě vyráželi tři minuty za Čaginem (startuje se v minutových intervalech podle výsledků předchozí etapy a protože auta a kamióny startují společně, byly mezi námi ještě dva osobáky).

Začátek jsme měli skvělý a dokonce jsme Čagina předjeli - právě v těch trialových kamenitých úsecích. Pak přišlo první CP a po něm duny. A tady potkala smůla zase nás. S Čaginem v závěsu jsme si hledali v nepřehledném terénu cestu a při jednom sjezdu jsme nešťastně o z písku vyčnívající kámen řízli zadní plášť. Takže rychle ven a spravit defekt. Nešlo to úplně hladce, takže jsme se zdrželi víc než obvyklých deset minut. Čagin nám samozřejmě ujel a předjel nás i Karel Loprais. Toho jsme zase dojeli a předjeli v další těžké pískové pasáží o pár desítek kilometrů dál, ale chvíli poté jsme zapadli v hodně jemném navátém písku za dunou. Tvořilo to tam takový lavor a jak jsme couvali ven, auto se sesouvalo do boku dolů, takže jsme museli na několikrát a chvíli to trvalo. Podařilo se nám Karla ještě zase předjet, ale už ne stáhnout jeho náskok a připravit jej o vítězství v etapě.

Nevadí i tak jsme spokojeni - třetí místo, na to jak jsme se zdrželi, je myslím taky docela dobře. Čagin nejel dnes svoji obvyklou palbu - možná už začal taktizovat. Určitý důvod k tomu má - Gerard De Rooy měl asi dnes taky nějaký problém. Nemluvil jsem s ním - sice už tu je, ale dojel taky se ztrátou. Zítra nás čeká asi pěkně maso. Etapa přes 700 km, do které startujeme až kolem jedenácté. Takže předpokládáme pozdní dojezd. Bude to asi sice rychlé, ale tady v okolí Tidjikji nejsou úplně takové ty rovné písty, po kterých můžete jet 150. Uvidíme, držte nám palce.

Přejí Vám krásný den.

Míra Martinec