8. etapa

Start: BOULANOUAR photo akce2010_096
Cíl: GUEL AGANTOUR
Den: Středa 5. ledna 2010
Spojovačka: 0 km
Speciálka: 372 km
Spojovačka: 20 km
Celkem: 392 km

První ze dvou smyčkových etap v Mauritánii. A bude to opravdu "ETAPA" rallye Africa Eco Race 2011. Nejtěžší, ale také nejkrásnější. Start a cíl byl přisouzen bivaku v Guelb Agantour. Den naplněný emocemi, kde bude nutné ovládnout řízení a navigaci. Od prvního do posledního kilometrů bude bohatá a pestrá nabídka: sjezdy, rychlé plošiny, skalní oblasti, měkké wadies a duny, duny a duny. Jednoduše NÁDHERA!

výsledky 8. etapy

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Tomeček T. (402 - Tatra)
6h 51' 45"
2. Jacinto E. (401 - Man)
+ 31' 49"
3. Essers N. (403 - Man)
+ 1h 35' 33"
4. Salvatore M. (405 - Mercedes)
+ 1h 47' 05"

Průběžné výsledky po 8. etapě

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Tomeček T. (402 - Tatra)
31h 34' 48"
2. Jacinto E. (401 - Man)
+ 1h 15' 44"
3. Essers N. (403 - Man)
+ 7h 25' 59"
4. Salvatore M. (405 - Mercedes)
+ 9h 07' 25"

Zdroj: www.africarace.com

5.1.2011 - Jak jsme zapadli v Guelb Agantour

Dnes měl být pro nás, kteří cestujeme minibusem, pohodový a asi i malinko nudný den. Měl být stráven v poklidu bivaku s mechaniky. V klidu se měla popíjet slivovice a čekat mnoho hodin, než závodníci odjedou čtyřistakilometrovou etapu a vrátí se opět do bivaku. Nic takového se nestalo. Jiný osud nám i mechanikům byl přichystán. Jinak se nám dnes zamotal život.

Ne nadarmo se říká, že nejlépe se vypráví o tom, co se prožilo na vlastní kůži. Dnes jsme dostali okusit, jak chutná práce Petra a Mariána a jaké to je vyprošťovat sedmnáct tun Tatry zapadlých až po středovou rouru. Ale vše pěkně po pořádku.

Kamión baile nepřijel večer, ani v noci, ani ráno. Přes usilovnou celonoční práci se ochromený tahač nedokázalo dostat z dunového pole a tak, když nemůže hora za Mohamedem, musí nebohý Mohamed za horou. Tomáš Tomeček odchází ráno na rychlou poradu s vedením závodu a vrací se s instrukcemi, jak dále pokračovat.

První skupina, to znamená Marián, si vezme kloubovou hřídel a vrtulník ho s ní dopraví ke kamiónu bailé. Spolu s posádkou baile a s dalšími, koho stačili zachránit, opraví, co se dá a dovlečou poškozená vozidla na souřadnice odpovídající včerejšímu CP1 (control point).

Druhá skupina, Petr, já a Honza, vyrazí s naším doprovodným kamionem, k dvěstě kilometrů vzdálenému CP1 po vlastní ose a počkají tam na baile. Převezmou od něj zapřažená vozidla a dovlečou je do bivaku.

Závodní posádka Tomáš s Vojtou vyrazí do závodní etapy a budou doufat, že my se s asistenčním vozidlem plným potřebných náhradních dílů a nářadí stačíme vrátit do setmění, aby byl dostatek času na údržbu a opravy. Pokud ne, máme problém. Tomáš s Vojtou jedou na vítězství a nepřítomnost doprovodného vozu může velmi zkomplikovat život.

Marián nasedá do vrtulníku a odlétá. My si jdeme pro pořadatelský GPS přístroj, do kterého jsou nám nahrány zeměpisné souřadnice včerejšího CP1 a vyjíždíme také. Závodníci startují za půl hodiny do etapy.

Stotřicet kilometrů jedeme s Petrem v doprovodném kamionu po asfaltové cestě. Uprostřed několika chatrčí, stanů a hliněných příbytků se nachází místo našeho odbočení do pustiny. Kličkujeme mezi nimi a nacházíme ujetou písčitou cestu směřující zhruba směrem k sedmdesát kilometrů vzdálenému místu setkání. Prý až k CP1 je možné dojed po pistách a neměl by to být problém. To se hezky řekne. Roadbook samozřejmě nemáme a jen známe směr, kam ukazuje GPS. Přes pláně nevede jen jedna cesta, jsou jich zde desítky. Některé jsou více, jiné méně vyjeté. Někde projelo jen pár vozů, které za sebou zanechaly v písku nebo v trávě stopy. To vše mohou být cesty, po kterých se můžeme vydat. Pro jistotu podhušťujeme pneumatiky a vyrážíme. Snažíme se držet cest, které nás vedou co nejpříměji k vyznačenému bodu.

Deset kilometrů před cílem se před námi objevuje menší dunové pole. S naší plně naloženou Tatrou nepřipadá v úvahu, abychom se ho pokusili přejet a musíme jet podél a pokusit se ho objet. CP se nachází někde za ním. Jedeme asi v půl kilometrové vzdálenosti podél něj. Obezřetně a s nedůvěrou objíždíme místa s navátým pískem. Zdají se nám nebezpečná. Jedno z nich se nám ale stává osudným. Před námi je lehká terénní vyvýšenina. Trávou porostlý kopeček se nezdá nijak výjimečný. Takových jsme zdolali za cestu desítky. Tento skrývá maskovaný hluboký písek. Tatra do něj zapadá tak rychle, že Petr za volantem ani nestačí reagovat a uzavřít závěrky. Dopřednou rychlost padesáti kilometrů za hodinu ztrácíme na pár metrech a zapadáme až po středovou rouru do písku. Sedmnáct tun železa je během chvilky uvězněných a nelze dělat nic jiného, než se pokusit ho dostat vlastními silami ven. Nikdo nám nemůže přijet na pomoc a široko daleko také není technika, co by nás vytáhla.

Postup, jak vyprostit zapadlý kamión, je vcelku jednoduchý. Vezme se do ruky lopata a hází se s ní tak dlouho, než se utvoří kolem všech kol dostatečně hluboký a dlouhý prostor, aby se mohly k nim položit vyjížděcí plechy. To jsou asi metr dvacet dlouhé železné pláty široké jako kola. Pokud se podaří na ně najet, rozloží se váha vozu a dokáže se vyjet. U kopání se střídáme asi hodinu, než je možné zastrčit alespoň kousek vyjíždějících plechů pod kola uvízlé Tatry.

Po tom přichází na řadu vzduchové měchy. Metr na metr široké gumové čtverce, které se dají nafouknout a dokáží zvednout celou Tatru o pár decimetrů. Máme k dispozici dva takové. Chvilka práce s lopatou a pod předním nárazníkem je vytvořen dostatečný prostor. Oba dva pokládáme na sebe a kompresorem do nich vháníme vzduch. Měchy se boří do písku, ale i tak se celý vůz zdvíhá zhruba o deset centimetrů. Kamion už neleží na středové rouře. Teď zbývá nastartovat, zařadit zpátečku, uzavřít všechny uzávěrky a doufat, že kola pod sebe natáhnou vyjížděcí plechy dříve, než Tatra sklouzne z gumových měchů. Snad to bude stačit. Pokud ne, celý postup se musí opakovat.

Petrovi se daří vyjet na první pokus. Hodně se nám ulevuje. Jen představa jak lovíme „utopené“ plechy zpod zahrabaných kol a opět přehazujeme stovky lopat písku, nás děsí.

Posledních deset kilometrů na dohodnuté souřadnice je bezproblémových. Jen si dáváme dvojnásobný pozor a nebezpečná místa objíždíme s větším odstupem. Zatím zde nikdo není. Zastavujeme tak, aby nám bočnice auta poskytla dodatečný stín a dopřáváme si oběd z jídelních balíčků. Nestačíme ani sníst pár soust a přijíždí závodní speciál. Jsou to nějací Francouzi, kteří mají poškozený diferenciál. Díky kamionu baile se jim podařilo se vyprostit z dun a jsou na cestě do bivaku. Přivážejí nám docela dobrou zprávu. Kloubovou hřídel se podařilo opravit a baile je na cestě k nám. Odhadem jim to bude trvat tak hodinu dvě. Ukazujeme Francouzům zhruba směr, kde o sedmdesát kilometrů dále leží asfaltová cesta a oni odjíždějí.

Máme jednu hodinu po poledni a vše se zdát být zas růžové. Říká se však, nechval dne před večerem a je to svatá pravda.

O půlhodiny později se na obzoru objevuje jeep a z něho vyskakuje Marián. Jeep patří německému dobrodruhovi, který zdolává na vlastní pěst cestu závodu s kamiónem baile.

Marián upřesňuje zprávy, co známe. Kloubová hřídel se podařila vyměnit. Jen je problém se startérem. V baile je porouchaný a shodou okolností při přečerpávání nafty z jedné nádrže do druhé „chcípl motor“ a nedaří se ho nastartovat. Řešení je prý jen jedno. My máme na doprovodu namontované dva startéry. Jeden hlavní a druhý záložní. Prý si jeden vezme a doveze ho klukům v baile. My pak můžeme jet zpět do bivaku. Baile to vše prý pak zvládne. No takové řešení se nám moc nezamlouvá. Nechceme se dobrovolně vzdávat něčeho, co je přímo součástí doprovodného vozu. Přeci jsme v Mauretánii, dost daleko od civilizace a takovéto věci mohou později pěkně mrzet. Nedá se však nic dělat. Vymontovat takový startér není ale žádná legrace. Musí se zdvihnout kabina, odmontovat odvodní výfukové potrubí od poloviny válců motoru a pak teprve jde povolit a vyndat jeden ze dvou startérů. Do této operace se zapojujeme všichni a po třičtvrtě hodině je startér venku. Marián ho popadá a odjíždí zpět. My zůstáváme osiřeni s polorozebranou Tatrou. Třicet stupňů ve stínu. Pot z nás jen leje, ale o půl hodinu později je vše složeno a Tatra úspěšně nastartována. Trochu myslím na kluky v závodě, jak se jim daří a také to, jak hodně musí makat v baile. No žádná sranda letošní Africa Race není.

Do bivaku přijíždíme za stmívání. Tomáš s Vojtou jsou naštěstí už zpět z etapy. Petr plynule navazuje na odpolední šichtu a začíná pracovat na závodní Tatře, Honza začíná pracovat na videu a já vyzpovídám závodníky, abych se dozvěděl něco více o dnešní etapě.

Pohled z kokpitu závodní Tatry (očima Tomáše a Vojty)

Etapa dnes byla ve znamení dun, míst pokrytých obrovskými balvany a soubojů s Elisabeth. Včerejší varování pořadatelů před podmáčenými místy, do kterých se dá lehce zapadnout, se ukázala jako lichá. Moc jich nebylo. O to více bylo kamenů. Co kamenů, přímo balvanů, přes které se Tatra jen převalovala. Takových míst bylo mnoho kilometrů. V dunách nám to opět šlo. Samozřejmě se ale nedá vyhnout tomu, aby se nějaké duny nenajížděli na několikrát a nebo se nemusela hledat objízdná cesta mezi nimi. Opět bylo ale těžké určovat směr a pro ostatní jsme tvořili stopu. Jednou jsme museli zastavit na duně, vylézt na kabinu a porozhlédnout se, kudy nejlépe pokračovat mezi nimi dále. S Elisabeth jsme se několikrát navzájem předjeli. Krizová situace přišla na samém konci etapy. Ztratili jsme se. Naštěstí už blízko před cílem a tak nám na GPS ukázala šipka a naviguje nás přímým směrem. Přímým směrem jsou ale vysoké a příkré skály a za nimi bivak. Přejeli jsme je přímo, i když se to zdálo být nemožné. Na samém vrcholku stáli vojáci a gestikuloval na nás, ať to objedeme, že tudy cesta v žádném případě nevede. Trochu jsme jim přehodnotili měřítka, jaký kopec se dá s kamionem vyjet, a jaké klesání zvládnout.

Toto pro dnešek vše. Všichni z Afriky přejeme dobrou noc.

Vojta Morávek ml.