7. etapa 2016

Start: Chami mapa Africa Eco Race 2016
Cíl: Amodjar
Den: 5. leden 2016
Spojovačka: -
Speciálka: 414 km
Spojovačka: 30 km
Total 444 km

profil 6 etapy

The advantage with Mauritania is that from one year to another, the land changes completely and it is therefore an entirely new track that competitors will find between Chami and Azougi. A small dune portion quite easy to pass marks the start of the stage. Then a portion of small dunes with camel grass will take the competitors to Benichab. Next is a very pleasant track, going full north on a vast expanse that looks like a dike overlooking a stunning panorama. Approximately 200 km which are relatively fast, which will be welcome because the stage is quite long. On the finish, the pass of Azougi will be the ultimate challenge of the day. Once again beautiful for the eyes. The finish will be where the bivouac was set in 2015. A liaison will then lead the participants at the bottom of the magnificent pass of Amodjar where the bivouac will be for two days.

Etapa 7: 5.1.2016 – GPS & BIO záznam z pozice navigátora

 

Navigace až na zakroužení okolo waypointu na kilometru 398,6 prakticky bez problémů. Pod zvýšenou tepovou frekvencí okolo kilometru 74 je podepsán průjezd těžším dunovým polem.

Ladislav Lála

Výsledky 7. etapy CHAMI - AMODJAR v kategorii auto/kamiony:

1. 201 SHAGIROV K. 04:30:22 TOYOTA
10. 400 SHIBALOV A. + 00:33:49 KAMAZ
13. 403 KUPRIANOV S. + 00:34:23 KAMAZ
16. 401 TOMEČEK T. + 00:43:47 TATRA
18. 405 KOVACS M. + 00:47:00 SCANIA
21. 402 JACINTO E. + 01:22:23 MAN

Celkové umístění po 7. etapě v kategorii auto/kamiony:

1. 201 SHAGIROV K. 24:20:43 TOYOTA
2. 400 SHIBALOV A. + 00:54:07 KAMAZ
6. 403 KUPRIANOV S. + 01:56:27 KAMAZ
15. 402 JACINTO E. + 04:05:37 MAN
18. 405 KOVACS M. + 04:50:44 SCANIA
20. 401 TOMEČEK T. + 05:47:25 TATRA

Krátká tisková zpráva

Závodní posádka Promet/Excalibur teamu v pořádku zvládla zatím nejtěžší etapu letošního Africe Eco Race. Těžké dunové pole a náročné přejezdy úseků s „velbloudí trávou“ zvládli dokončit na třetím místě za vedoucím duem Kamazů. V etapě se Tomáš s Láďou dostali zhruba na sto kilometrů do vedení, ale bohužel museli sklonit hlavu před rychlostí ruských speciálů. Důležité je, že vůz netrpí žádnou poruchou a tak mu stačí jen základní údržba. Každý den mají teamy soupeřů výhodu v podstatně efektivnější údržbě. Naše Tatra prostě musí vydržet jen s oprašováním. Prakticky od druhé etapy v Maroku jedeme jednu velkou maratónskou etapu bez většího servisu. Jiná možnost není. V motocyklech dnes poprvé etapově zvítězil Angličan Andrew Newland na KTM. V kategorii osobních vozů se dnes podařilo jako prvnímu do cíle dojet Kanatu Shagirovu z Kazachstánu.

Cestopis – Cesta do Dakaru

Start do dnešní etapy byl hned vedle jídelního stanu v bivaku blízko Chami. Musím říci, že dnes byla opravdu první etapa taková, jaká má zde v Africe být. Už od začátku se střídají dunová pole s desítky kilometrů dlouhými pasážemi s rostlinami porostlých hromad písku, zvanými velbloudí tráva. Velbloudí tráva je kupka navátého písku obrostlá trávou, velká tak k metru a tvrdá jak šutr. Mnohde je jich tolik, že se v zákrytu překrývají. Nelze je objet. Musí se přes ně. A to bolí. Posádku i auto. Pak opět duny, pak velbloudí tráva. Potom šedesát kilometrů planiny na omezovač, na oddychnutí. Čas na přepočítaní kostí a pak zas znova do dun a do tý zatracený velbloudí trávy. Kamazy se zakopaly a musely si navzájem pomáhat, aby se dostaly dále. Elizabeth Jacinto stála a měla svých problémů dost. Z osobáků to rychle dali jen někteří. Tatra je ale opravdu unikát. Přesně takovéto etapy ji sedí. Těžké, hrubé a bez pozlátek. Kamazy nás přeci jen dnes opět dostaly, tam kde jim to jede lépe. Na té rovině, kde jim podvozek funguje znatelně lépe. Tomáši a hlavně Tatře dnes patří třetí místo v kamiónech. Dakar je ještě daleko. Zitra a pozítří to má být ještě tvrdší. Snad to tak bude. To nám sedí.

Zatímco Tomáš s Láďou si snažili nepřekousnout jazyk na velbloudí trávě, tak všechny asistenční vozy, včetně nás museli ujet stovky kilometrů do bivaku v Ataru a také bylo na co koukat.

Islámská Republika Mauretánie je jedna z nejchudších krajin na světě. To je prostě fakt zapříčiněný mnoha faktory. V Mauretánii vládne prezident a vojáci, ostatně jako v mnoha Afrických zemích. Dokonce nedávno médii proběhla zpráva o tom, že místnímu prezidentovi se zdál fotbalový zápas, co byl v šedesáté minutě nerozhodný, lehce nudný a proto ho nařídil zastavit a kopat penalty. Otroctví zde bylo oficiálně zrušeno před třiceti lety. Co mám neověřené informace, tak do odlehlých pouštních oblastí na severu u hranic s Mali tato novina nestačila ještě dojít. Obrázek o stylu vládnutí si jistě uděláte z tohoto sami. Sledovat, jak se žije obyčejným lidem, je však zajímavější . Mauretánii vnímám jako dvě země v jedné. Hlavní město se jmenuje Nouakchoot a pak je ten ohromně rozlehlý zbytek.

Noakchott leží na západě u moře. Uprostřed mezi jižní a severní hranicí země. Z něj vybíhají celkem čtyři stovky kilometrů dlouhé silnice. Na sever, jih a dvě na východ. Více asfaltek v Mauretánii není. Poprvé jsem zde byl v roce 2011 a život mimo hlavní město se prakticky nezměnil. Lidé žijí ve stanech, hliněných chýších nebo betonových kvádrech. Měst na tak rozlehlou zemi je jen pár. Dnes jsme ujeli po Mauretánii osm set kilometrů a mimo Nouakchott jsme viděli pouze dvě, Akjut a Atar a pár vesnic po cestě. Z fotek, co jsme dnes pořídili cestou, je naprosto zřejmé, jak to tady vypadá. Podotýkám, že všechny fotky jsou pořízeny z hlavních cest. Jak vyjedete mimo ně, tak pocit z toho, že žít tady nebude nic záviděníhodného, je ještě intenzívnější. V osídlených oblastech jsou vidět desítky malých dětí a nebo dospělých tak odhadem do třiceti let věku. Málokde potkáváme někoho nad čtyřicet let a pokud ano tak vypadá výrazně starší. Jinými slovy. Tento článek píši v bivaku u Ataru s mnoha tisíci obyvateli. Nemocnice, která se s jistým sebezapřením dá takto nazvat, je nejblíže ve čtyři sta kilometrů vzdáleném hlavním městě. Garantuji Vám, že byste tam nechtěli být ošetřováni, stejně tak jako mechanik Elizabeth Jacinto, který dnes zde striktně odmítl operaci s podezřením na zánět slepého střeva, když to viděl. Usoudil, že mu ještě není tak ouvej a pořadatelé řeší jeho co nejrychlejší převoz do Portugalska. Šance dožít se požehnaného věku, není zde moc velká.

Nebo jiný příměr. Nejbližší hračkářství je mnoho tisíc kilometrů daleko mimo hranice Mauretánie. Nejen to mě běží hlavou, vždy když jsme mimo auto a okolo nás začne být mnoho dětí žadonících o dárek. V hlavě se to bije a děla mi to paseku. Chudoba dospělých okolo je snesitelnější a dá se vystačit s rozumem, chudoba děti zasahuje srdce. Přitom je mi naprosto jasné, že těmto lidem nemůže pomoci nikdo jiný než oni sami. Jakýkoli dárek, co jim dáváme, ať už to jsou hračky nebo pitíčka, jsou jen kapka v moři. Při každém zastavení je u nás více dětí, než máme věcí, co můžeme dát. Nevím, zda si tím vlastně já nekupuji nějaký odpustek nebo jen mám radost, že mohu alespoň někomu udělat zde život snesitelnější. Mám vždy takový pocit, který za nějaký čas vyprchá a já se vrátím ke svému názoru, že Africe mohou pomoci jen samotní Afričané, dle přísloví: Nelov ryby, ale nauč rybařit. Problémem je, že v mnoha, i když zatím ne ve všech, vesnicích je vidět satelit a tak snaha přeskočit tento proces a vydat se na cestu musí být ohromná.

Noakchott je na rozdíl od zbytku země naprosto odlišný. Na mauretánské měřítko je to velkoměsto, které jistě přitahuje lidí z okruhu stovek kilometrů. Za poslední roky je zde vidět jistý pokrok od velmi, velmi veliké zaneřáděné vesnice k něčemu, čemu se da začít říkat město. Za městem vzniká nové letiště, na severu, v lepším předměstí, kde jsou úřady vlády, se objevují autorizované servisy několika automobilek a ohromně za poslední roky vzrostl provoz automobilů různého stupně vrakovitosti . V centru města je permanentní dopravní zácpa asijského typu. Na druhou stranu je to jen několik malých viditelných zlepšení, větší část Noakchottu je jeden veliký slum. Narodit se však Mautretánii, tak přestěhování sem by byla asi jedna z mála šancí na alepoň trochu lepší život.

Z bivaku v Maretánském Ataru Vojtěch Morávek ml.