7. etapa 2012

Start:	Dahkla
Cíl:	Boulanouar
Den:	3. January 2011
Spojovačka:	377 km
Speciálka:
Spojovačka:
Celkem:	377 km

At the edge of the Atlantic Ocean, the competitors will have some rest. A rest day dedicated to reshape men and machines, punctuated late in the afternoon by a 377 km connection head to the Boulanouar bivouac.

3.1.2012 - Rest Day

Po mnoha dnech závodění. Po stovkách a stovkách kilometrů pustinou. Po dnech, kdy se jede na doraz, je den bez závodní etapy pro piloty a navigátory jak dar z nebes. Oni dnes mohu odpočívat. Pro mechaniky z doprovodných vozidel to takový odpočinek není. Volný den se využívá pro náročnější opravy nebo preventivní výměny dílů. Takové opravy, na které není při běžném závodním tempu čas. Oni neodpočívají.

Mám prostor napsat o tom, jak Africa Race funguje. Mám na to jen pár desítek minut. Než budeme muset odjet z Dakhly a přesunout se do Mauretánie. Říkal jsem, že se dnes nezávodí. Závod se však nezastaví ani v odpočinkovém dni.

Celé to vypadá jako velice dobře organizované mraveniště. Chce to mít zkušenosti a znalosti, aby se něco takového dalo uspořádat. Stovky lidí se denně přesunují z místa na místo. Je potřeba okolo vyřešit spoustu věcí.

Příprava závodu takové velikosti začíná prakticky po skončení toho předešlého. Nejdříve se musí s vládami zemí, přes které povede trať, domluvit podmínky a zabezpečení. Nejde to bez jejich podpory. Je to potřeba. Bezpečnost musí být zaručena. Nejedeme do Afriky válčit. Jsme tady, abychom závodili. Je to složité, ale vyplatí se. Krajina a charakter závodu je nenahraditelný. Ano, duny jsou i jinde. Ano, i stejně obtížný závod se dá uspořádat i jinde. Ale ten duch dakarských závodů je prostě tady, v Africe.

Pokud se vyjednávání podaří, tak začíná vlastní plánování závodních etap. Na jaře pořadatelé trať projedou poprvé. S vlastními auty. Po trase, co vybrali podle map a svých zkušeností. Zjistí, zda je sjízdná. Z této expedice vzniká první verze roadbooku. Na podzim. Pár měsíců před závodem, se trať projede znovu. Roadbook se doladí, aby seděl co nejvíce přesně. Je to nutné jet ještě jednou. Mnohé se mohlo za těch pár měsíců změnit.

Centrem celého závodu je bivak. Místo, ze kterého každý den vyjíždíme. Místo, do kterého se každý den těšíme. Jádro bivaku tvoří jídelní stany postavené do písmene „U“. Hned vedle jsou stany pořadatelů a ředitelství závodu. Produkční studio se svým přenosovým satelitem a několika elekrocentrálami je kousek vedle. Nelze se nezmínit ani o toaletách a umývárnách. A to je tak vše. Okolo tohoto bodu každý den zaparkují asistenční a doprovodné vozy. Sjedou se novináři a vyhlížejí závodníky. O stovky kilometrů dál druhá skupina začíná stavět nový bivak. Ten, do kterého se následující den pojede.

Závod pořádají Francouzi. To sebou nese různá specifika. Mezi ty vysloveně pozitivní patří jejich smysl pro výběr potravin. Kvalitní salámy, jogurty, přesnídávky, různé musli tyčinky a kandované ovoce jsou v každém jídelním balíčku, který denně dostáváme. Večer je připravená večeře. Podávají se taková jídla, co hodně zasytí. Kvalitní masa, fazole, kuskus. Ke snídaní jsou připravena vajíčka, šunka a ve sváteční dny i nějaký dezert. Francouzi mají jídlo vychytané.

O toalety a sprchové kouty se starají místní marokánci. Je zajímavé, jak bivak od bivaku jsou rozdílné, někdy jsou kabinky složeny z koberců, jindy dřevěné překližky a pak sešroubované budky. Osobně využívám jen sprchy. Není nad nádherný pohled na noční oblohu plnou zářivých hvězd. Není!

Bivak v Dakhle se pomaličku vyprazdňuje. Závodníci a jejich asistence vyrážejí k mauretánské hranici. O mnoho set kilometrů daleko už čeká nový bivak. Závod se přesune dál. O pár hodin později nikdo nepozná, že zde byl 3.1.2012 bivak závodu Africa Eco Race. Jedu také. Ozvu se z Mauretánie.

Vojta Morávek ml.

3.1.2012 - Speciál - Z Maroka do Mauretánie

Normálně bych se o překročení hranice vůbec nezmiňoval. Nestálo by mi to za to. Překračoval jsem hranice na mnoha místech světa. Neztrácel bych řeč s něčím nudným. Přechod hranice mezi Marokem a Mauretánii není nudný. Je výjimečný. V mnoha směrech.

Na hranice Maroka a Mauretánie přijíždíme cestou ze Západní Afriky. Máme za sebou stovky kilometrů asfaltové silnice. Zemí ničeho a nikoho. Zvláštní země ta Západní Sahara. Divný z ní mám pocit. Tisíce kilometrů čtverečních. Kamenité pláně. Žádná města, žádné osídlení. evropská měřítka zde neplatí. Zapomeňte na to, co známe z domu. Jen pláň a sucho. Kdo ví, kdo a proč žije ve vnitrozemí. Nechci se s nimi setkat. Instinkt mi to napovídá.

Příjezd ke hranici nepůsobí výjimečným dojmem. Pár betonových budov a závora. Absolvujeme kolečko mezi úředníky. Nejdříve pasová kontrola v jedné budově. Potom přejít malé náměstí do druhé budovy, kde se vyřizují doklady k překročení hranice pro automobily. Zatím Africká klasika.

Pasová kontrola také neprobíhá nijak nestandardně. Jako Čechoslováci jsme nenápadně nasměrováni trošku mimo hlavní proud. Pasy jsou kontrolovány jen formálně. Je úplně jasné, o co jde. Rosťa na chvilku odbíhá k asistenční Tatře. Dvě plechovky piva pod rukou mění majitele. Islám neislám. Celníkům dnes večer alkohol spálí duši. Cesta do Mauretánie je volná. Legrace začíná.

Asfaltová silnice končí hned za celnicí. Pak nic není. Jen písek a v něm vyjetých mnoho stop. Pět kilometrů území nikoho. Koridor několik stovek metrů široký. Mimo jsou minová pole. Nedoporučuje se daleko vzdalovat. Není zde dobrý nápad jít na záchod dál od vozu. To je první z mnoha kuriozit tohoto přechodu.

Další, co upoutá pozornost, je množství vraků různých automobilů. Od kastlí rozebraných aut až po skoro netknuté, ale velmi zaprášené polovraky různých typů. Za dne to zde vypadá jako po bitvě. Cestou míjíme odřezaný strop autobusu. Mnoho rozpůlených aut různých typů a staří. Je to zde jako na šrotišti. Ale to nikomu nevadí. Mezi oběma celnicemi panuje čilý provoz. To, že v písku zapadne nejeden kamion nikoho netrápí. Na cestu mezi hranice se pouští i ti, co nemají náhon na všechna čtyři kola. Nechápu je. Zapadnout mezi Marokem a Mauretánií není nic složitého.

V docela hlubokém písku se proplétáme tam, kde tušíme Mauretánii. V Maroku jsme doposud neviděli auto mladší pěti let. Mezi Marokem a Mauretánií míjíme BMW 7 skoro nové. Bez značek, jen se znakem evropské unie vzadu na blatníku. Za volantem sedí Arab, kterému byste nevěřili ani pozdrav. Toto BMW se do Evropy už asi nikdy nepodívá.

Nedá mi to. Zastavujeme u starého, ale na první pohled zachovalého, mercedesu. Jen mě zajímá, co s ním je. Chci vědět, proč tady stojí. Taková moje zvědavost. Chyba, že mě to zajímá. Na odstavená auta se nekouká. Z vraku stojícího vedle vyskočí dva Arabové a jasně mi dávají najevo, ať pokračujeme dále. Nic prý na tomto autě není zajímavé. Slyšel jsem o této hranici, že se zde pašuje ve velkém. Bůh ví, čím je Mercedes naplněn. V noci zde jistě musí být čilý obchodní ruch. Je mi jasné, že ten, kdo tomu zde vládne, jsou místní celníci. Maroka i Mauretánie.

Mauretánská hranice už tak nepřekvapí. Klasické kolečko pasy, doklady od vozu a než se odjede mimo hranici, tak je nutné projet kolem dalších kontrol, kde se jen znovu ukazují pasy a znovu se v autě přepočítáváme, zda někdo za posledních sto metrů od poslední kontroly nepřibyl.

Nesmí se na hranicích fotografovat. Ale nedalo nám to. Ve fotogalerii na www.tomastomecek.cz jsou fotky z maroko-mauretánské hranice. Stojí jistě za to.

Vojta Morávek ml.