7. etapa

Start: BOULANOUAR photo akce2010_096
Cíl: GUEL AGANTOUR
Den: Úterý 4. ledna 2010
Spojovačka: 0 km
Speciálka: 372 km
Spojovačka: 20 km
Celkem: 392 km

Vítejte v Mauritánii! V krásné a fascinující zemi. Soutěžící se ponoří se do nádherného písečného moře. Bude to velký okamžik pro všechny milovníky pouště.

Etapa je krásná a duny tam opravdu budou. Různorodost bude budou klíčové slovo: mnoho cest mimo pistu, rychlé plošiny, vegetace, travnaté údolí, velmi rozložitých boulí velbloudí trávy, překonávání dun a kamenitých úseků. Trpěliví bude odměněni!

výsledky 7. etapy

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Tomeček T. (402 - Tatra)
4h 47' 26"
2. Jacinto E. (401 - Man)
+ 58' 39"
3. Essers N. (403 - Man)
+ 1h 47' 25"
4. Salvatore M. (405 - Mercedes)
+ 1h 52' 41"

Průběžné výsledky po 7. etapě

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Tomeček T. (402 - Tatra)
24h 43' 03"
2. Jacinto E. (401 - Man)
+ 43' 55"
3. Essers N. (403 - Man)
+ 5h 50' 26"
4. Salvatore M. (405 - Mercedes)
+ 7h 20' 20"

Zdroj: www.africarace.com

4.1.2011 - Nuakchott

Východ slunce nám ukazuje, kam jsme to vlastně dnes ráno přijeli. Všude, kam až oko dohlédne, se rozprostírá nádherná písčitá savana porostlá trávou. V dáli rostou volně stojící stromky a výhled umocňují veliké sytě žluté duny na obzoru. To je ten první pohled. Ten přírodní. Druhý pohled upoutá několik vojenských terénních pick-upů. Jsou zaparkovány kolem bivaku a na korbě´mají připevněný kulomet. Posádku tvoří čtyři vojáci ozbrojeni samopaly. Vojáci a jejich technika jsou zhruba v dvěstěmetrovém kruhu kolem bivaku a jejich zbraně jsou obráceny směrem od bivaku do savany. Jako demonstrace síly proti pěšákům dobré, jen na takové pohledy není Evropan zvyklý.

Slunce ještě ani pořádně nevyšlo a celé naše ležení už je na nohou. Závodníci mají před sebou čtyři sta kilometrů dlouhou etapu a nás čeká společně s doprovodnými vozy závodníků 650 km po silnici navzdory tomu, že místo večerního bivaku je vzdáleno jen 150 km vzdušnou čarou.

 

Hlavním důvodem, proč se nedá jet přímo, je neexistence silnic nebo cest a existence dunových polí mezi námi a večerním bivakem. Jediná možnost, jak se dostat o 150 kilometrů dále, je zdolat 300 km na jih po jediné silnici vedoucí k hlavnímu městu Mauretánie Noakchottu, proplést se jeho předměstími a vrátit se po jiné silnici 250 km zpět. Cesta se dá představit jako jedno velké „V“. Kluci v doprovodu odjíždí se svítáním a my s minibusem o něco později. Osádka kamiónu baile ještě spí.

Tomáš s Vojtou „rolují“ na start etapy vzdálený jen pár metrů od bivaku, v době našeho odjezdu. To, jak je vidíme stát na startu, nám nedává naději. že bychom ujeli naši vzdálenost k cíli dříve po silnici než oni pustinou a dnes je viděli v závodním tempu v etapě. Uvidíme se opět až večer v bivaku.

Naše cesta začíná skrze savanu. Čas od času jsou u silnice vidět stany a chatrče, zde se nedá ani říci příbytky, lidí. Okolní chudoba místních lidí prakticky bije do očí. Kromě občasného zastavení u vojenské kontroly ubíhají hodiny jízdy v poklidu. Jsou místa, kde je shluknuto pár chatrčí a stanů k sobě a dávají zdání jakési vesnice. Lidi bydlící v těchto příbytcích ale není ze silnice moc vidět.

Policejní kontrola začíná cedulí stop zhruba sto metrů před patrolou. U ní se samozřejmě musí zastavit a policista na první pohled bez zbraně nebo voják, povětšinou se samopalem přes rameno, dá ledabylým pokynem ruky signál a my můžeme dojet až k němu. Většinou chce vědět, kolik nás ve voze je. Jaké jsme národnosti a kam jedeme. Kouzelné slůvko „Africa Race“ nás ale vždy zbaví dotěrnějších otázek a jsme puštěni dále. Vybavení takové hlídky je standardní. Policejní vůz tmavě modré barvy, různého typu a malá kamenná strážnice nebo obytný přívěs „typ vajíčko“ tmavě modré barvy. Obytný přívěs se asi fasuje a je typově stejný.

S ubývající vzdáleností mizí trávou porostlý písek a cesta se klikatí mezi dunami. Občas je na silnici navátý písečný jazyk. Krajina v okolí Nouakchottu už připomíná naši známou kamenitou planinu ze Západní Sahary. Silnější zástavba začíná zhruba deset kilometrů před městem a velmi rychle houstne. Projíždíme podle itineráře a cesta nás vede přes severní čtvrtě města. Kdo byl někdy v africkém městě, dokáže si obrázek představit sám.

Na ulicích je docela hustý automobilový provoz. Vozy jsou všeho druhu a devadesát procent z nich je starších dvaceti let. U nákladních vozů je třeba tuto hranici posunout ještě o deset let do minulosti. Výjimku ale tvoří místní honorace a tak jako pěst na oko působí u krajnice zaparkované nové BMW M5 nebo vyjíždějící naleštěný vládní Mercedes z nějaké ambasády, kolem které projíždíme. Takovéto luxusní věci, i pro nás, jsou k vidění jen zcela výjimečně a je to dáno přítomností několika vládních budov. Většinou okolo je běžný africký život. Na každém semaforu čeká na červenou barvu početný zástup matek s dětmi v náručí a různě postižených lidí. Ti, jak padne červená, začnou obcházet čekající vozy a žebrat o drobné. Okolo silnice jsou vidět místní masny. Otevřené stánky s volně visícím masem. Kupující neodrazuje pohled na visící maso v prachu projíždějících vozů a třicetistupňovém teplu. Kromě masa se prodává na ulici kde co. Od cigaret a telefonních karet až po nádobí a zlaté šperky. Lidí jsou všude stovky. Je to zvláštní všude v okolí jsou stovky kilometrů volné přírody a ve městě to vypadá tak nahuštěně jako by se s místem muselo hodně šetřit.

Jak rychle zástavba při příjezdu začala tak rychle skončila. Vydáváme se zpět na sever a po třech hodinách dojíždíme k cíli etapy. Do bivaku je to ještě dvacet kilometrů.

Od časoměřičů se dozvídáme, že závodní Tatra dnes dojela celkově čtvrtá!!! A Elisabeth Jacinto porazili kluci o zhruba jednu hodinu. Super zpráva.

Pohled z kokpitu závodní Tatry (očima Tomáše a Vojty)

Mohlo by se říci, že dnešní etapa sedla Tomášovi s Vojtou a jejich Tatře jak ulitá. Po startu etapy se jelo po rychlých pláních, ale pak přišla písčitá místa. Ze začátků se nejednalo o duny, ale o hlubokým, velmi jemným a sypkým pískem pokryté pláně. Kola se bořila do písku a bylo znát, že motor při rychlostech kolem 130Km/h má s takovýmto odporem plné ruce práce. Vojta k tomuto podotýká, že tak jemný písek na tak velkém prostoru ještě nezažil a prý je možná dobře, že ze svého místa neviděl na teploměr měřící teplotu motoru.

Následují technické pasáže v desítky kilometrů dlouhých dunových polích. Průjezdy mezi dunami jsou náročné na navigaci. Před dunovým polem byl dán v roadbooku směr azimutem, za 40 km daleko měl být strom, u kterého byl další azimut. Při kličkování dunami se najíždějí další kilometry a hlavně je obtížné se vracet ke správnému směru. A dnes jsme hodně rychlí. To paradoxně velmi stěžuje navigaci. Jedeme jako jedni z prvních a nikde nejsou vyjeté stopy. Několikrát jsme trošku zabloudili, ale nijak nás to neohrozilo.

Občas jsou na určitých místech trati k vidění postávající a hlídkující vojáci. Bezpečnost posádek se zde bere opravdu vážně.

Celou etapy jsme jeli prakticky osamoceně krom, jednoho osobáka jsme žádného závodníka nepotkali.

Dnešní den byla etapa, o které se s klidným svědomím dá říci, že byla pravá „Dakarská“. To znamená dlouhá, náročná a podobná těm, na které jsme zvyklí.

Příroda nám dnes přichystala překvapení v podobě ležícího a spícího velblouda. Vyděsili jsme ho k smrti a jen na poslední chvíli se mu dokázali vyhnout.

Pohled z kokpitu Tatry Baile

Tak písčitá etapa opět zamávala se závodníky a nejen s nimi. Kamion balé stojí porouchaný blízko CP1. Problémem je prasklá kloubová hřídel pravého předního kola. Rob s Janom se problém snaží vyřešit, ale na místě to opravit nepůjde. Musí se jen se zadním náhonem dostat z dunového pole ven a dojet k nám do bivaku a to jsou v dunách stojící další dvě posádky. Pořadatelé se teď snaží situaci vyřešit.

Pohled z bivaku

Krajina okolí bivaku je dnes opět úplně jiná než jsme po naší cestě viděli. Žlutý písek se změnil na tmavě hnědý až červený. Roste zde docela dost zelených malých stromků a vysokých keřů a všude okolo jsou prudké skály z černých kamenů. Zajímavá podívaná.

Závodní Tatra je při našem příjezdu již v péči mechaniků. Petr s Mariánem odvádějí vynikající práci. Jejich každodenní mnohahodinová práce při kontrole nebo údržbě Tatry je citelně znát na kvalitních výkonech závodní posádky. Ostatně o nich a jejich práci bude zítřejší povídání.

Zítra pořadatelé naplánovali pro závodní posádky dlouhý den. Etapa opět dlouhá přes 400 km prověří techniku na velbloudí trávě, v dunách a v okolních horách. My ostatní nikam nemusíme jezdit. Zítra etapa začíná a končí v jednom místě a nikam se proto nepřesunujeme.

Přeji nádherný večer a držte nám stále palce.

Vojta Morávek ml.