6. etapa

Start: GREID LAREICH photo akce2010_096
Cíl: BOULANOUAR
Den: Pondělí 3. ledna 2010
Spojovačka: 0 km
Speciálka: 183 km
Spojovačka: 714 km
Celkem: 897 km

Krátká speciálka na dlouhý přejezd. Dnešní speciálka se dá rozdělit do dvou částí, v první s přechody přes malé písečné duny na poměrně rychlé trati, a druhá čast vedoucí mezi hromadami kamení, které bude stále více a více přibývat a to až do konce etapy. Mnoho souběžných cest bude narušovat navigaci... bude tedy nutné se držet správného směru, protože vše bude tak podobné. Hodně štěstí! Na konci etapy, překročí soutěžící hranici mezi Marokem a Mauritánií.

výsledky 6. etapy

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Tomeček T. (402 - Tatra)
1h 47' 44"
2. Jacinto E. (401 - Man)
+ 01' 46"
3. Salvatore M. (405 - Mercedes )
+ 28' 35"
4. Essers N. (403 - Man)
+ 1h 20' 26"

Průběžné výsledky po 6. etapě

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Jacinto E. (401 - Man)
19h 40' 53"
2. Tomeček T. (402 - Tatra)
+ 14' 44"
3. Essers N. (403 - Man)
+ 4h 17' 45"
4. Salvatore M. (405 - Mercedes)
+ 5h 15' 34"

Zdroj: www.africarace.com

3.1.2011 Cesta přes západní Saharu

Klasické závodní ráno. Budíček v šest ráno po několika hodinách spánku. V sedm už po snídani a připraveni na přesun. Sluníčko se pomalu objevuje na obzoru a rozhání vysokou vlhkost ve vzduchu zapříčiněnou blízkostí oceánu. Díky ni jsme museli sbalit vlhký stan a cítíme se „ulepení“ po celém těle. No nic moc se nedá dělat. Start do dnešní krátké etapy je blízko bivaku a závodníci pomalu míří na start.

My sedáme do minibusu a jedeme ke konci etapy. Dnes ne kvůli naší vůli, ale pro to, protože k nám do autobusu nasednou čtyři poslední pokračující motorkáři. Jejich stroje se naloží na nákladní auto a dlouhý a vyčerpávající přejezd tak nebudou muset trávit za řidítky.

O milé zpestření dne se stará stádo pasoucích se velbloudů u cíle etapy. Je jich tak dvacet a pochutnávající si na po kolena vysokém zeleném křoví. Je to několik desítek metrů široká oáza zeleně, uprostřed šedi. Když se k nim snažím přiblížit ,tak mě zvědavě pozorují, ale jsou opatrní a udržují si ode mne dvacetimetrový odstup. Zvuk přijíždějícího závodníka mě vytrhuje z nahánění velbloudů. Krátká etapa moc závodní pole neroztrhala a tak do hodinky je většina z nich v cíli. Čas naložit motorkáře a vyrazit.

Vyjíždíme zpět na silnici a před námi je dlouhá štreka. Prvních tři sta kilometrů jsou benzinové stanice zhruba po padesáti kilometrech, pak už po cestě žádná není. Zastavujeme hned na druhé a prakticky po pár minutách odjíždíme. Benzín i nafta došla. Na další už máme více stěstí a dokonce zde je chvilka času na zakoupení nějakého občerstvení. Takové příležitosti nelze nevyužít a kupujeme si čaj. Co jiného také než „marokánskou whisky“ jak místní silný a sladký mátový čaj pojmenoval náš řidič. Za 25 Kč dostáváme konvičku dvě sklenky a hroudu ohmataného cukru který je potřeba do čaje nalámat. Chvíli na to z Honzou koukáme a dodáváme si odvahy. No co, hořké to pít přeci nebudeme.

Obzvláštní zážitek a další připomenutí více afických poměrů nabízí místní toalety. O tom že je zde pouze turecký záchod se nemá cenu ani zmiňovat. Vetší pozornost zasluhuje umyvadlo s vodou. Umyvadlo je klasické, jen nemá kohoutek. Vodu je potřeba si nabrat ze sudu stojícího vedle. Důvěru v čistotu marně zachraňuje docela dost mýdel a různých hygienických potřeb okolo. Obzvláště pokud jsem svědkem toho jak si místní ze sudu nabere do misky vodu. Opláchne si ruce, namočí si je znovu a prstem si „vyčistí“ zuby. Zbytek vody vrátí do sudu zpět. Je s ní přeci třeba šetřit. Je vidět že opouštíme Maroko a pomalu přijíždíme do pravé Afriky.

Cesta dál je silně stereotypní. Napravo od silnice je buď výhled na oceán a nebo nehostinná planina. Na druhé straně, na rozdíl od prava, je jen nehostinná planina kam až oko dohlédne. Po každých dvaceti až třiceti kilometrech je vidět gsm vykrývač. Díky němu je nejbližší okolí silnice pokryto telefonním signálem.

Zhruba na prvních tří stech kilometrech je policejní kontrola, pak až ke konci ani jedna..

Na hranici Západní Sahary formálně, neformálně Maroka a Mauretánie probíhá mnohonásobná pasová kontrola. Pasy předkládáme asi pěti úředníkům. Samozřejmě každý kontroluje jinou drobnost a je ten nejdůležitější. Pikantní na hranici mezi těmito dvěma státy je zhruba tříkilometrové pásmo nikoho. Na Marocké straně končí asfaltová cesta přesně na „čáře“. V Mauretánii také. V pásmu mezi je písek a v něm vyjetých asi pět strop, které se různě kříží .

Naši maročtí řidiči jsou na baterky a do prvního „hlubšího“ písku vjeli co nejpomaleji to šlo. No zahrabali jsme se po pár metrech. Ani ne zapadli, světlá výška auta byla vysoko nad terénem. Práce se spojkou jim nic neříkala a jen dělali situaci horší a horší. Bylo komické sledovat jak se spolu dohadují kdo za to může . Vrcholem, pro nás vtipné situace, byl nápad zavolat vrtulník a ten prý pomůže. Když se ptám proč jel tak pomalu, když viděl písek, tak jsem dostal odpověď. Toto není čtyřkolka mohla by se poškodit podlaha pod autem. Nu co jejich boj.

Po chvilce divoké arabštiny naši řidiči vymyslí záchranu. Vrtulník prý už ne, ale nějaký kamión by nás mohl vytáhnout. Při tom se už s Honzou tlemíme nahlas. Živě si představujeme jak nás vytahuje kamion a jak se oba Marokánci tváří na tu hrubou sílu co bude cloumat s jejich autem. A také jo. Kamion přijel, zapřáhl nás a táhl jak mouchu z mucholapky. Kameny, nekameny, navzdory povykování Marokánců . Minibus se smýkal ze strany na stranu. Snad se hoši poučí a do písku se bude příště najíždět rychleji.

Zbytek dovyprávím zítra. Dnes je 1:14 ráno a televizní štáb na nás tlačí, ať odevzdáme pro upload co máme.

Vojta Morávek ml.