5. etapa 2008 T

 

29. 4. 2008 - Úterý
Idri - Idri
Tunis 2008
Celkem 426 km
Spojovačka 60 km
Speciálka 359 km
Spojovačka 7 km
5. etapaprofile

Zdroj: www.npo.fr

Livescore Team stále ve vedení (aneb dobrodružství ve 4. a 5. etapě)

Posádka modrostříbrné Tatry se hlásí z pouštního bivaku v Idri. Stále vedeme pořadí klasifikace kamionů na Rally Tunesia, nicméně ještě včera cca kolem druhé hodiny odpolední to vypadalo s naší Tatrou velmi zle, neboť stála zabořená v solisku na výjezdu z pouštních dun. Ale po pořádku.

Včerejší etapa z Al Quaratu do Idri začínala 154 km dlouhou spojovací etapou do Shuwariffu. Vstávali jsme po páté hodině, protože v předchozí etapě jsme obsadili celkově 9. místo ve společné klasifikaci auto/kamion a tak jsme startovali brzy. Spojovačka vedla po krásné rovné asfaltce. Z asfaltky jsme odbočili ke startu rychlostky do pouště. Povrch trati byl podobný předchozí etapě, písčité, velmi rychlé pisty s častými odbočkami. Tomáš předpokládal, že nás bude předjíždět spousta osobáků, ale až do CP 1 se tak stalo jen jednou. Lahůdkou byl zcela rovný úsek, kdy v itineráři byl pouze azimut a další bod až 27 km vzdálený osamělý strom. Pak už se charakter trati začal měnit a začalo přibývat písku. Do CP 2 už jsme jeli jenom pískem a objevily se první duny. Trať tady sledovala ropovod, zakopaný v zemi a značený značkami s čísly. Duny byly čím dál větší, majestátnější a náročnější na zdolání. Tomáš však s Tatrou všechny zdolal. V náročných výjezdech byla nejvíce poznat síla přestavěného dvanáctiválce, který dokázal Tatru i v těch nejkritičtějších okamžicích přetáhnout přes vršek duny. Asi po 80 kilometrech v dunách se objevily palmy a v itineráři poznámka „CHOTT“.

Chott, nebo-li solisko. Postrach všech řidičů kamionů v poušti. Je to vyschlé jezero, které má na povrchu suchou krustu písku, ale pod povrchem je pořád „živé“ a plné vody. Svrchní vrstva udrží motorku, osobní auto, ale kamion nemá šanci. O tom se přesvědčili již první tatrováčtí dakaristé v roce 1986, nebo Zdeněk Kahánek s Tatrou „Babčou“ v roce 1992 na Rally Paříž-Peking. Kamion ze soliska vytáhne zase jen kamion, nebo lépe řečeno kamiony.

Takže tohle bylo v tu chvíli před námi. Tomáš jen utrousil:“Ani metr mimo stopu, ani metr mimo stopu“, a zvolnil tempo. Do cíle nám zbývalo necelých 40 km, těšili jsme se z toho, jak nám to dnes jede, bez problémů, jaký budeme mít skvělý čas a jak v bivaku za světla uděláme údržbu a půjdeme se vyspat. Bylo kolem druhé hodiny, proplétali jsme se krajem soliska, když přišla mírná pravotočivá zatáčka, levá strana se smekla ke kraji a už jsme se bořili víc a víc a Tatra se nakláněla na levou stranu. Tom se snažil vyrejdovat ven, ale to už jsme stáli. Byl to mžik, vteřina, možná dvě a bylo to. Vylezli jsme Vojtovými dveřmi ven, protože na Tomově straně to nešlo. Z plošiny jsme vytáhli lana, lopaty a nájezdové plechy, protože (aniž by kdokoliv něco řekl) bylo jasné, že nám musí pomoct kamion. Začali jsme kopat, nejprve přední levé kolo, pak nosnou rouru a pak i zadní nápravu. Trvalo to možná hodinu a projelo jen několik motorkářů a jedno, dvě osobní auta. Pokud bychom dojeli, tak to byl parádní výsledek… kdyby.

Když byla kola jakž takž podkopána, zkusili jsme vyjet sami. Radek s Vojtou, každý s jedním nájezdovým plechem před předním kolem, Tom za volantem. Start, kola se protáčejí, „žerou“ nájezdové plechy… a nic. Tatra se ani nehne. Musíme počkat na kamion, je to jasné. Kopeme tedy dál, aby cesta byla připravená co nejlépe.

Najednou se objevuje bugina, ukazujeme ať to objede vpravo kolem nás, ale je pozdě. Pilot je moc rychlý, vynáší ho to ven jako Toma a zůstává stát asi dvacet metrů od nás. Chlapi z buginy začínají taky kopat…

Asi za dvě hodiny přilétá pořadatelská helikoptéra a z ní vystupuje sám ředitel soutěže Cyril Neveu. Uklidňuje nás, že nás v to nenechají. Pilot vrtulníku říká, že máme štěstí, že jsme zůstali tady a máme aspoň dvě kola na pevné zemi. Dále prý je to ještě užší a mají tam problém i osobáky. To nás teda uklidnil…. Přijíždí další bugina, Cyril ji zastavuje a pomáhá s vyproštěním té uvíznuté. Daří se a obě buginy odjíždějí. Cyril říká, že všechny kamiony uvízly v dunách, ale že je pošle k nám, až se z toho dostanou. Pak se máme vrátit po stopách na vjezd do soliska a najít pistu, po které se dá dojet až do Idri. Vzhledem k vzniklé situaci říká, že se výsledky budou počítat jen do CP 2, kam dojely všechny kamiony. Taky se omlouvá, trať projížděli jen osobními vozy, kamion s nimi nebyl. Je si vědom chyby a snaží se problém řešit. Díky Cyrile.

Cyril odlétá, ale ujišťuje nás, že se vrátí, až zjistí situaci v dunách. Zůstáváme sami. Když se objeví v dálce prach, přejeme si ať je to kamion. Bohužel, vždy je to jen opozdilý motorkář, quader nebo osobák. „Do pr..le , jak ty MANy nemám rád, tak bych tady teď aspoň jeden rád viděl“, utrousil Radek. Po další hodině přijíždí osobák a navigátorka vyřizuje vzkaz od Cyrila, že některé kamiony už míří k nám. Slunce už skoro padá za obzor, když přijíždí Elizabeth Jacinto se svým MANem a za ní italský Unimog. Za chvilku přijíždí další MAN, ten ale asi sto metrů od nás sjíždí ze stopy a ocitá se ve stejné situaci jako my. Zapojujeme lana za Elizabeth a Unimog, Tomáš sedá za volant, zatroubí, lana se napnou, Tatra zabírá všemi čtyřmi koly a … je venku. V řevu motorů úplně zanikl hluk přistávající helikoptéry, Cyril Neveu splnil slovo a vrátil se. Radek se snaží vyprostit nájezdové plechy a propadá se nad kotníky do černé mazlavé hmoty – tohle bylo pod Tatrou. Všichni teď jedou pomoct červenému MANu. Tomáš objíždí kritické místo nad palmami v písku, Elizabeth sjíždí o trochu dříve a zapadává i ona. Unimog objíždí opatrně mezi oběma zapadlými MANy. Je lehký, jeho kraj cesty drží a už stojí ve stopě. Tomáš se do stopy vrátil o sto metrů dále a couvá ke kamionům. První je na řadě Elizabeth – Unimog s Tatrou ji bez problémů vyrvou ven. Teď tedy červený MAN. Všechny tři kamiony se snaží jej dostat ven dozadu, ale nedaří se. Musíme předkem. Znovu vytahujeme lopaty a jdeme německé posádce pomoct. Unimog se vrací před něj, Tomáš se oklikou taky vrací. MAN má přední kola volná, dáváme nájezdové plechy, Unimog s Tatrou zabírají a MAN leze ven jako před tím naše tatrovka. To už je úplná tma, Cyril s helikoptérou musel odletět (v noci helikoptéry nelétají). Domlouváme se, že pojedem všichni společně. První jede italský Unimog (jeho pilot Gulio opravdu nezapře italskou náturu, pořád poskakuje a gestikuluje), za ním Elizabeth, pak my a poslední německý MAN. V jednom místě nás kraj cesty stahuje doprava, Tatra se naklání, ale Tomáš to zvládá, jedeme. Ital je moc rychlý, Elizabeth jej sleduje, my si kontrolujeme MAN v zrcátkách a jedeme pomalu. Najednou vidíme, že MAN opět stojí. Radek mačká Sentinel, aby přivolal Elizabeth, ale ta už je mimo dosah. Necháváme Tatru stát na místě a jdeme se pěšky podívat, co se stalo. Není to tak hrozné, má zapadlá jen zadní kola. Přijíždí Elizabeth, za ní i malý Ital. Tomáš opět dunovým polem objíždí kritické místo a vrací se do stopy před MAN. Lano, potáhnout a je venku. Všechny čtyři kamiony se řadí do vláčku za sebe a pomalu projíždějí soliskem. Na výjezdu jsou dva malé off roady lékařské služby pořadatelů a jeden z nich nás navede na kamenitou cestu směr Idri. Asi po třiceti kilometrech uvidíme světla Idri a po chvilce hledání vjíždíme z opačné strany do bivaku. Je před jedenáctou večer. Všichni utahaní truckeři se scházejí u večeře ve stanu pořadatelů. Cyril dodržel slovo, výsledky se počítají do CP 2, takže vedeme skoro o hodinu před Elizabeth. Vojta fasuje roadbook na další den a přitom se dozvídá, že opět budeme končit v CP 2, protože dále jsou soliska. Pro kamiony je stanovena objízdná trasa. Vojta tedy usedá k roadbooku a Tomáš s Radkem se převlékají do monterek a dělají údržbu, která zabere skoro dvě hodiny. Na napsání a poslání zprávy nezbývá čas. Je půl třetí ráno, jsme utahaní, ale šťastní, že jsme z toho Tatru dostali.

Po všech strastech a útrapách se ale ukázala soudržnost kamioňáků tak, jako za starých „dakarských“ časů. Tak jak o tom čítával Tomáš i Radek v prvních knížkách o Dakaru. O tom, jak se kamiony sjížděly v noci a společně hledaly cestu, jak se vzájemně tahaly ze solisek, jak společně v dunách i nocovaly, když to nešlo dál. Teď jsme si to prožili na vlastní kůži. Pro tenhle pocit soudržnosti, chlapské pomoci (Elizabeth promine) a touhy po dobrodružství tu jsme a závodíme. A v těch starých dobách byl naším vzorem postavou malý, ale jinak po všech stránkách velký, člověk a závodník Cyril Neveu, který Dakar pětkrát na motorce vyhrál. A ten samý Cyril nyní sám organizuje závody pro dobrodruhy a v případě problémů je v tom nenechá a pomůže. Cyrile, ještě jednou díky.

Po problémech v dunách a anulaci výsledků po CP2 v kategorii auto/kamion jsme obsadili v etapě celkově 12. místo. To znamenalo, že jsme opět museli vstávat kolem půl šesté, protože na start jsme šli brzy. Po necelých třech hodinách spánku jsme se tedy vydali 60 km dlouhou spojovačkou na start okruhu kolem Idri. Pořadatelé slibovali, že to bude nejkrásnější etapa rally a povede celá v dunách. Na soutěžící čekalo celkem 359 km rychlostní zkoušky, pro kamiony pak 321 km do CP 2 a pak objížďkou mimo solisko zpět do Idri.

Prvních dvacet kilometrů rychlostky ještě vedlo po kamenitých cestách, ale pak už jsme vjeli do dun. Pořadatelé nelhali. Před námi se objevovaly doslova hory písku, který měnil barvu od bílé až po lehce narůžovělou podle toho, jak na něj zrovna dopadalo slunce. Vyjížděli jsme na vrcholky dun a padali „po čumáku“ dolů, projížděli jsme údolími mezi pískovými návějemi, kličkovali mezi kupami písku a snažili se držet správného kursu. Za CP 1 jsme dorazili do oblasti ropných vrtů a drželi se několik desítek kilometrů jednoho azimutu. Pak jsme uhnuli znovu k ropovodu v zemi, značenému kolíky a toho se drželi až do CP 2, kde pro nás RZ skončila. Za celou dobu nás předjely jen tři osobáky, Tomáš si s dunami opět poradil na jedničku. Tatra šlapala na sto procent, co chvíli se v interkomu ozývalo Radkovo nebo Tomovo:“Ty vole, ten motor jede…“. Motoráři v Tatře mohou být na své dílo hrdí.

Objížďkou jsme se vrátili do Idri. Pořadatelé připravili tzv. „marathon stage“, což znamená, že po příjezdu do bivaku musí všichni závodníci odevzdat své stroje do uzavřeného parkoviště, kde budou stát celou noc bez možnosti na vozech cokoliv opravovat. Takže v rámci časového limitu jsme udělali jen nejnutnější údržbu, vyndali z korby osobní věci, stany a spacáky a odvezli Tatru do „parc fermé“. To jsme stihli do čtyř hodin, takže zbyl čas se po několika dnech „zkulturnit“, pořádně se osprchovat (i když v polních podmínkách a studenou vodou) a oholit se.

Zítra nás čeká nejdelší etapa soutěže, 639 km z Idri do Sinalwinu, z čehož plných 502 km bude tvořit rychlostní zkoušku. Držte nám palce ať se nás štěstí drží a neopouští nás. Všechny doma z bivaku zdraví

Tomáš, Vojta a Radek, Idri, 29.4.2008

photo tunis08_024 Dakar 2007 photo tunis08_025 Dakar 2007
photo tunis08_026 Dakar 2007 photo tunis08_027 Dakar 2007

Výsledky 5. etapy v kategorii kamiónů:

1. Tomeček (300 - Tatra) 4h 20' 00"
2. Govaere (303 - MAN) + 08' 00"
3. Vismara (301 - Mercedes Unimog) + 33' 35"
4. Calzi (306 - MAN) + 1h 06' 40"
5. Jacinto (302 - MAN) + 1h 18' 49"

Průběžné výsledky po 5. etapě v kategorii kamiónů:

1. Tomeček (300 - Tatra) 18h 35' 01"
2. Jacinto (302 - MAN) + 2h 13' 49"
3. Govaere (303 - MAN) + 2h 49' 37"
4. Essers (307 - MAN) + 9h 58' 55"
5. Darroux (308 - Renault) + 13h 22' 01"

Zdroj: www.npo.fr