5. etapa

Den odpočinku

Start: CHEBEIKA photo akce2010_096
Cíl: GREID LAREICH
Den: Neděle 2. ledna 2010
Spojovačka: 307 km
Speciálka: 0 km
Spojovačka: 0 km
Celkem: 307 km


Soutěžící budou odpočívat na okraji Atlantského oceánu. Odpočinkový den je věnován k obnově lidí i závodních strojů. V pozdních odpoledních hodinách bude přerušen přejezdem o 306 km do bivaku Greid Lareich (blízko Laayoune).

Průběžné výsledky po 5. etapě

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Jacinto E. (401 - Man)
17h 51' 23"
2. Tomeček T. (402 - Tatra)
+ 16' 30"
3. Essers N. (403 - Man)
+ 2h 59' 05"
4. Salvatore M. (405 - Mercedes)
+ 5h 15' 34"
5. Kovacs M. (400 - Scania)
+ 39h 49' 20"

Zdroj: www.africarace.com

2.1.2011 - Den odpočinku

Dnešní den se závodní tempo znatelně zklidňuje. Ráno se nemusí vstávat před slepicemi, v jídelním stanu se bude podávat kromě snídaně i oběd a jediná povinnost je se k večeru přesunout o tři sta kilometrů jižněji. Tímto přesunem opustíme území Maroka a přejedeme do sousedního státu Západní Sahara. Zde musím uvést na pravou míru chybku, co se mi podařilo vyrobit v minulém povídání. Z Maroka se samozřejmě nedá přesunout přímo do Mauretánie, ale musí se projet stát Západní Sahara.

Odpočinkový den je určen na zregenerování sil posádek a je zde více času pro opravu složitějších závad na závodní technice. Našeho teamu se naštěstí týká jen ta první část. Na Tatře se včera večer vykonala pouze pravidelná údržba a navíc se vyměnily tlumiče. Na ty si závodní posádka stěžovala. Pro jistotu se daly všechny nové. A víc nic nebylo potřeba.

Přes noc se stala ještě jedna věc. Ze stanu jsem v polospánku zaznamenal příjezd Roba a Jána a jejich kamionu baile. Podle odhadu mohlo být tak půl sedmé.

Volné dopoledne začíná snídaní, u které nechybí ani Robert z bailé, kterého hlad vyhnal po pár hodinách spánku ze stanu. Celou snídani posloucháme jeho zážitky za poslední dva dny a je opravdu o čem povídat. Posuďte sami:

Pohledem kamionu baile

Den v kamionu baile znamená dva dny normálního závodního času. Tedy alespoň to tak vypadá za poslední dny. První, na koho kluci s lékařkou narazili po tom, co vystartovali za posledním závodníkem, byli nešťastní Maďaři. Ve veliké rychlosti přehlédli nebo podcenili půlmetrový „schod“. Následná rána jim odtrhla závěs i s tlumiči levého předního kola. Pravé kolo nenadálé síly nevydrželo a poroučelo se také ven z uchycení. Následoval pád kabiny na zem. Kamion pak urazil dobrých dalších třicet metrů, než se zcela zastavil. S takovým stavem v baile nemohli nic dělat. Nešťastná posádka musí počkat, než k nim dojede jejich asistence a pokusí se, alespoň provizorně, opravit vůz tak, aby mohl být dopraven někam do přístavu.

Pak byl několik desítek kilometrů klid, než přišlo dunové pole. Taková místa oddělují „zrno od plev“. Pravou pohromou byly duny pro buginy typu „Predator“, kterých zde startuje docela dost. V dunách selhávala jak technika tak i lidský faktor. Dokonce zde musela být „zachráněna“ veliká legenda dakarských závodů, Hubert Auriol na svém Predátoru.

Pokud některý z nomádů zahlédl v předvečer nového roku kamion baile v dunách, nemohl jistě věřit vlastním očím. Obrázek, jaký se mu naskytl, by měl jistě na celý život. Šestikolová Tatra vezoucí na korbě porouchaný závodní jeep vláčí za sebou ve vláčku spojené čtyři buginy. S tímto nákladem zdolávali kluci dunu po duně. Cestou narazili i na zapadlý závodní kamión. Po jeho vyproštění i on pomáhal s tažením osobních vozů. Problémy se však nevyhnuli ani jim. Při přejezdu jedné duny zapadli také a nezbylo nic jiného, než vzít lopaty a přeházet mnoho písku, než se podařilo šestikolku vyprostit. Naštěstí už bylo volných rukou a lopat dost. Vyprošťování a spravování uvízlých závodníků trvalo celou noc a krom pár hodin spánku se stále makalo. Posádky, které byly schopny jakž takž pokračovat po vlastní ose, bylo nutné dopravit k silnici a popřát jim šťastnou cestu. Ti méně šťastní, byli dopraveni k silnici také a byly poskytnuty jejich doprovodům GPS souřadnice. Musí si pro ně zajet a vyzvednout si je.

Když se podařilo dostat z divočiny všechny závodníky z etapy posledního dne v roce, plynule přešli do etapy z prvního dne nového roku. Zde již nebyly duny, ale kameny poseté pláně a vyschlá řečiště řek. Více než vyprošťování zapadlých závodníků zde přícházela k ruce svařovačka a auta se provizorně opravovala, aby alespoň nějak dokončila etapu, nebo dojela k nejbližší přístupové cestě.

Při tomto vyprávění nám snídaně rychle ubíhá. Po ní Petr s Mariánem pomáhají s kontrolou a údržbou baile. Tatra dostávala poslední dva dny „do těla“ a je potřeba zkontrolovat, namazat a utáhnout kde co.

Mezitím co mechanici pracují, si k nám přisedají dva důchodci a oslovují nás plynulou češtinou. Je to nečekané, potkat česky mluvící pár takto daleko od domova. Oba dva cestují v obytném autě po Maroku a nejsou zde poprvé. Po chvíli ukazují mnoha podpisy popsanou startovní listinu „Dakaru“, který jim před pár lety zkřížil v Maroku cestu. Startovní listinu jim darovala Viera Kaštanová (manželka českého motorkáře) a hned nám ukazují: podpisy Petra Vodáka (našeho mechanika, který právě teď zajišťuje druhou Tatru v Jižní Americe), Oldy Bražiny (českého dlouholetého motorkáře) a dalších. Podpisy Tomáše s Vojtou chybějí. Nacházejí však svá jména ve výčtu závodníků. Dovedete si představit, kolik toto zjištění vyvolává u našich hostů radosti. Kluci hned musí své podpisy doplnit k těm, kteří jsou tam již mnoho let. Velmi příjemné setkání. Pastrnakovi, děkujeme za návštěvu a přejeme hodně štěstí a zdraví.

Dopoledne v poklidu uběhlo a kolem třetí odpolední je hromadný odjezd směr třistakilometrů vzdálený bivak v Západní Sahaře. Krajina kolem se opět mění. Prakticky mizí jakékoliv osídlení a celou dobu máme po pravé ruce mořské pobřeží a po levé pustinu. Je zde jen novinka. Začinají se u silnice objevovat osamocené duny nebo malá dunová pole. Takovouto krajinou jedeme skoro až k bivaku. Překročení hranice je pouze formální záležitost. Podobně jako překročení hranice v evropské unii. Kraj Západní Sahary je stále z části, tedy té pobřežní části, součástí Maroka.

Blízko bivaku ještě náš minibus projíždí městem Laayoune. A opět změna a taková, jakou nečekáme. Laayoune je zatím neevropštěji vyhlížející místo, kterým projíždíme. Tedy alespoň v těch místech, kde jsme. Široké několikaproudé silnice. Po chodnících chodí ženy odhaleny a v některých případech mají oblečeny kahoty a trička, stejně jako kdekoliv u nás. Minibusem zajíždíme do centra. Pořadatelé shánějí dárek pro jednoho z kameramanů, co má narozeniny. Řidič nás vede velmi rušnými uličkami s mnoha obchody a kdesi v jejich spleti zastavuje. Na chvíli odchází sehnat klasickou marockou keramiku na vaření takzvaný „tajine“. My mezitím pozorujeme ruch okolo. Všude okolo jsou malé krámky všeho druhu. Naproti nám je masna, nalevo prodej koberců, vedle nich drogérie spojená s potravinami a napravo od nás zlatnictví. Všude jsou desítky nakupujících nebo jen procházejících lidí. Pomalu se smráká a ozývá se muezín z mešity někde blízko. Mnohokrát se docela nahlas opakuje motlitba zakončená několikanásobným zvoláním „Alláh Akbar“. Zdá se, že okolní lid to moc nevzrušuje a v klidu nakupují nebo nás po očku pozorují. Jsme trochu atrakce.

Do bivaku se dostáváme až za tmy a jen tak tak stíháme podávanou večeři. Při ní se koná i briefing jezdců. Zítra závodníky čeká „krátká“ přes sto kilometrů dlouhá etapa. Po ní následuje přejezd do sedmset kilometrů vzdáleného bivaku přes Západní Saharu do Mauretanie. Nikde, kromě benzínových stanic, nemáme zastavovat. Nesmíme se vzdalovat z hlavní silnice vedoucí po pobřeží. Pokud je nutné zastavit, tak se nevzdalovat od vozu. Je to prý hodně „risky“. Západní Sahara je pod kontrolou bezpečnostních složek jen u pobřeží. V Mauretánii platí podobná pravidla. Jsme ujištěni, že Mauretánská vláda má vše pod kontrolou a pokud se budeme držet pokynů, tak bude vše v pořádku. Jako poslední přání a zároveň varováni zaznělo: V Mauretánii nechodit na vlastní pěst do měst jako je Nouakchot nebo kamkoli jinam.

No uvidíme….

Vojta Morávek ml.