4. etapa

Start: WA TISSINT photo akce2010_096
Cíl: CHEBEIKA
Den: Sobota 1. ledna 2010
Spojovačka: 0 km
Speciálka: 381 km
Spojovačka: 291 km
Celkem: 632 km


Tato čtvrtá etapa nebude tak snadná, skalnatá a zvlněná trať s hrboly, ale za tyto problémy stojí vidět, jak je nádherná horská krajiny.

Prvních 32 kilometrů je rychlých na zcela rovné cestě, lemované hromadami kamení a stromy. Následujících 20 km je klikatých a hrbolatých s velmi krásnými průsmyky. Pak se trať stává velmi rozmanitou, často skalnatou, s kříženími, hrboly, někdy jemným pískem, velkými wadis s vegetací, do kopce, z kopce a krásné údolí. Navigace je však jednodušší, ale je důležité nevynechat změny směru, které bývají mezi hromadami kamení... pokud tam jsou!

výsledky 4. etapy

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Jacinto E. (401 - Man)
4h 15' 10"
2. Tomeček T. (402 - Tatra)
+ 09' 32"
3. Essers N. (403 - Man)
+ 1h 08' 26"
4. Salvatore M. (405 - Mercedes)
+ 1h 47' 08"
5. Kovacs M. (400 - Scania)
+ 16h 13' 50"

Průběžné výsledky po 4. etapě

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Jacinto E. (401 - Man)
17h 51' 23"
2. Tomeček T. (402 - Tatra)
+ 16' 30"
3. Essers N. (403 - Man)
+ 2h 59' 05"
4. Salvatore M. (405 - Mercedes)
+ 5h 15' 34"
5. Kovacs M. (400 - Scania)
+ 39h 49' 20"

Zdroj: www.africarace.com

1.1.2011 Nový rok na Africa Eco Race

Silvestrovská noc prožitá v bivaku se oproti těm ostatním nijak zvlášť nelišila. Výjimkou bylo slavnostní jídlo. Grilované maso na ohni bylo výtečné a jako zákusek se podával sladký čokoládový dezert s malinami a šampaňským. Na plátně se, ke zpříjemnění večeře, promítaly pořízené záběry posádek rallye. Žádná družná zábava se nekonala. Dlouhá etapa dala závodníkům zabrat a tak místo bujarých oslav nového roku hučely elektrocentrály a ozývaly se zvuky rozbrušovaček. Mnohde se pracovalo až do rána. My jsme oslavili nový rok v jedenáct hodin místního času, tedy o půlnoci středoevropského času, přípitkem u našich vozů a brzy šli spát. Usnul jsem prakticky hned, jak jsem ulehl.

V půl sedmé jsme již čtyřicet minut vzhůru a míříme do jídelního stanu. Naše dochvilnost se vyplácí. Dostáváme navíc ke klasickému výběru i čokoládovou dobrotu, která zbyla od včerejška. Po chvilce přichází i Petr s Mariánem a za nimi Vojta s Tomášem. Dlouho se u jídla nezdržují a zanedlouho obě Tatry odjíždějí. Mechanici k bivaku na břehu Atlantického oceánu a závodníci ke startu do etapy.

Z minibusu

My pomalu dojídáme to, co máme naloženo, a očima hledáme naše řidiče a posádku minibusu. Významnými posunky dáváme najevo, že už je čas k odjezdu a žádné vysedávaní na kobercích a kouření cigaret dnes nebude. Zatím naše pobízení berou s úsměvem hlavně marokánští řidiči. Myslím, že věří, že nás chuť vidět závod v poušti brzy přejde. Snad jim úsměv vydrží až do Senegalu.

Stravování v bivaku

Na loď se spolu s námi nalodili i tři plně naložené kamiony velikosti naší asistence. Mají na sobě nakreslenou vidličku a nůž a jsou naloženy jídlem. Vše, co během závodu jíme, pochází z těchto zásob. Spolu s nimi cestuje i personál, který se stará o chod bivaku. Z toho, co je vidět okolo, tak personál starající se o zásoby a jídlo jsou Francouzi. Lidé, kteří se starají o výstavbu stanů, sprch a ostatního technického zázemí, jsou místní. Výjimku samozřejmě tvoří francouzský televizní štáb. Oni sami si každý den složí a rozloží objemný satelit a televizní vybavení.

Rozložený bivak má své centrum v jídelním „stanu“. Většinou je to mnoho stanů spojených do tvaru podkovy. Zde se podává jídlo, pořádají se briefingy a je zde vystavena tabule s aktuálními výsledky a informacemi.

Servírování jídla je podobné jako ve škole. Na jednom konci se popadne tác a pak se jde podél stolu a po dvaceti metrech je naloženo. Strava se podává pestrá, ale moc se neobměňuje. Ke snídani jsou k dispozici vajíčka, salám, corn-flakes, přesnídávky, jogurt a tím to pomalu končí. Jo, a abych nezapomněl, také vynikající instantní kakao. Večer se pak podobných způsobem podává teplé jídlo.

K vybavení bivaku patří i mobilní toalety a sprchy. Zatím jsou pokaždé trochu jiné. V prvním bivaku chyběly toalety vůbec. V druhém nějaké byly, ale já se o nich dozvěděl až zpětně, neb jsem je po první zkušenosti ani moc nehledal, a poslední dva dny nás provázejí takové kóje složené ze spojených koberců.

Poslední, a pro nás důležitá část, je media stan. Je to místo, kde se schází všichni novináři a kompletují pořízený materiál. My zde trávíme většinu času stráveného v bivaku. A všude okolo toho jsou doprovodné kamiony a speciály závodníků.

Úplně jsem se zahloubal do popisování chodu zákulisí v bivaku a málem jsme přejeli místo cíle etapy. Tedy ne tak úplně. Pořadatelé jedoucí s námi v minibuse se navigují podle asistenčního roadbooku a ten prý ukazuje pozici cíle, kdesi mezi skalami, kam nevede žádná cesta. Chvíli se s Honzou tváříme smutně. Osazenstvo vozu nás chlácholí, že zítra jistě už to trefíme. No nic. Je na čase ukázat, že se nedáme jen tak opít rohlíkem. Když už se zdá vše ztraceno, tak vytahujeme mobilní telefony s GPS a nahranými mapy Maroka a zadáváme do nich v roadbooku zanesenou přesnou pozici cíle. Vida překvapení. Cíl je před námi 20 km vzdušnou čarou a není problém dojet po vyznačených cestách. Vychutnáváme si trochu zaražené pohledy okolí a na oplátku ujišťujeme my je, že se v cíli nezdržíme dlouho. Jen tak dlouho než dojedou kluci. Může to trvat tak hodinu, dvě, tři podle toho, jak dlouhá a náročná etapa dnes je.

U zadaného místa je opravdu cíl a už je vidět první závodní auto. Sakra, tak rychle jsme ho zde nečekali ani my. Kluci startovali šestí z celkového pořadí a tak nebude dlouho trvat a budou zde také. Máme jen pár minut, než přijedou. Začíná naše naučená rutina a za pár minut, obsypáni technikou, vyrážíme od minibusu. Nečekáme dlouho a objevuje se MAN Jacinto. Zvířený prach po jejím průjezdu nestačí klesnout k zemi a naše Tatra je v cíli také. Jak Jacinto, tak Tomáš s Vojtou dojeli mezi prvními deseti. Dnes naše čekání na závodníky nebylo dlouhé. Kéž by takto pěkně časově vycházelo i nadále.

Cestou zpět k minibusu se dáváme do řeči s časoměřičem a ptáme se, zda neví, kde je kamion baile. Zda je ještě ve včerejší etapě, nebo již odstartoval do dnešní. Bohužel naše francouzština je právě tak kvalitní jako jeho angličtina a tak jen tušíme odpověď. Kluci jsou ještě asi ve včerejších dunách. Budeme vědět více v bivaku. Nastupujeme zpět do minibusu a odjíždíme.

O pár desítek kilometrů dále se marocká krajina opět mění. Pomalu se přibližujeme k oceánu, a čím jsme mu blíže, tím se krajina zdá být více úrodnou, nicméně kamenité okolí stále převažuje. Projíždíme i většími městy s kvalitnější zástavbou a více lidmi. Ne, že by domácí zvířata z ulic zmizela, jen přibývají kavárny, čajovny a různé malé obchůdky plné lidí.

Právě jsme minuli obrovský trh. Stovky stanů nalepených na sebe a prodává se zde kde co. Rychle fotím, přes okénko, co se dá a snad vyjde alespoň jedna fotka na dokreslení atmosféry.

Dnešní bivak je situován na pobřeží Atlantiku, blízko mezinárodní silnice spojující Maroko od severu k jihu. Místo je sevřené dvěma kopci v deltě řeky ústící do moře. Blízko je velká vojenská základna a tak jsme pozorováni ze všech stran vojáky.

Pohled z kokpitu závodní Tatry (očima Tomáše a Vojty)

Po včerejších dunách se dnes vrátil profil předchozích etap. To znamená kombinace plání hustě posetých kameny od velikosti oblázků po šutráky s desítkami centimetrů v průměru, rychlými a zrádnými pistami plnými odboček, co nikam nevedou a všudypřítomným prachem.

Zajímavý zážitek nám přichystal vrtulník schovaný za velkým kopcem. Nalétl zpoza něj nad nás v takové výšce, že jsme se podvědomě skrčili. Průlet vrtulníku byl tak metr nad Tatrou. I v rychlosti jsme cítili proud vzduchu. Piloti si určitě také užívají volného létaní, které není svázáno nějakými regulemi a rádi plní přání kameramanů na jejich palubě. (doplnění Vojty ml.: Před chvílí jsme viděli, jak má červený vrtulník odkrytý motor a piloti okolo kmitají s kompresorem a vyhánějí prach. Co Honza pochytil od pořadatelů, tak toto není v žádném případě běžná údržba :-) )

Poslední desítky kilometrů jsme měli veliké problémy s tripmastery. Kvůli poruše napájení oba dva přestali pracovat. Etapu jsme dojeli jen za pomoci GPS. (pozn. posádka má k dispozici „slepou“ GPS, která ukazuje pouze ujetou vzdálenost a aktuální směr. Naštěstí se dá ujetá vzdálenost nulovat a tak simulovat práci tripmateru).

Dnes jsme celou dobu sváděli souboj s Jacinto. Bohužel v náš neprospěch, ale ztráta není nikterak veliká.

Pohled z kokpitu Tatry Baile

Ptal jsem se Tomáše, zda nemá informace o pohybu Tatry baile. Tomáš neví a tak mi nezbylo než jít se optat k lidem nejpovolanějším. Na ředitelství závodu. Kluci jsou na cestě sem do bivaku. Jejich předpokládaný příjezd sem je za sedm hodin (aktuálně je 20:03). Celou noc nespali a byli stále v zápřahu. Těším se na jejich vyprávění, až se s nimi uvidím.

Zítra máme volný den. Pro závodní posádky i pro všechny ostatní to znamená přesun po silnici asi tři sta kilometrů níže k hranicím Maroka a Mauretánie. Žádná rychlostní etapa není na zítra plánovaná. Je to čas na zregenerování sil a techniky po čtyřech dnech v terénu. Pak závodníky čeká poslední stokilometrová etapa v Maroku. Následuje překročení hranice s Mauretánií a přesun o osmset kilometrů dále do bivaku už v Mauretánii.

Update

Teď se dozvídám, že zítra budeme bez satelitního spojení a tak se ozveme až z prvního bivaku v Mauretánii. Tedy za dva dny.

Hezký večer.

Vojta Morávek ml.