3. etapa 2012

Start: Tarda photo akce2010_096
Cíl: Mhamid
Den: Pátek 30. prosince 2011
Spojovačka: 8 km
Speciálka: 375 km
Spojovačka:  
Celkem: 383 km

Tento druhá rychlostní zkouška je delší než první. Klíčovým prvkem ale stále zůstává navigace. Pro posádky bude nutné velmi pozorné sledování itineráře a soustředění se na daný kurz. Přímka není vždy nejkratší cesta ... Nesnažte se jet přímo.

Výsledky 3. etapy

Místo Pilot (st. č. - vůz) čas (+ztráta)
1. Jacinto E. (402 - Man)
4h 30' 39"
2. Tomeček T. (400 - Tatra)
+ 9' 39"
3. Essers N. (401 - Man)
+ 1h 16' 14"

Novináři se dnes stydí

Afriku buď milujete nebo nenávidíte. Nevím čím to je, ale je to tak. Vím neměl bych to říkat. Vždyť ani nevím o čem mluvím. Vždyť jsem z ní neviděl mnoho. Pár zemí na západě. Je to málo abych to mohl tvrdit? Ne. Vím co cítím. Vím to. Já Afriku miluji. Nevydržel bych tady žít. Určitě nevydržel. Afrika není můj domov. Ale kdykoliv to půjde tak sem přijedu. Žádný jiný cizí kontinent ve mně nevyvolává tolik pocitů jako právě Afrika. Je to fascinace něčím co se nikde jinde nevidí. Lidé žijí v naprosto jiné době. Dnešek byl v tomto snad symbolický a ukázal nám v pár hodinách několik tváří . Možná to je končícím rokem. Možná. Kdo ví?

Ale mohu splnit co jsem včera slíbil. Nemusím slib držet v hlavě. Jen co jsem večer napsal poslední slova přijel první „zametací“ kamion balai. Jáno a Robert a Berika. A chvíli po nich i druhý. S Petrem a Jirkou. Jejich příjezd nás potěšil. Málokdy je za závod vidíme. Většinou nemají šanci se dostat do bivaku. Dojet včas. Navečeřet se a v klidu jít spát. Takový luxus není pro ně. Ne. Naopak. Oni najednou snad největší počet kilometrů ze všech závodníků nebo doprovodů. Vyrážejí každou etapu po posledním závodníkem. Nepřijedou dřív pokud je stále někdo v etapě. Někdo kdo je nepojízdný nebo potřebuje pomoci a jen Tatra svoji silou mu může pomoci. Většinou mají nejvíce práce když jsou dunové etapy. Tahají zapadlé. V závodním poli jsou i tací závodníci co se s kamionem balai dokáží setkat i vícekrát za jednu etapu. Nepamatuji si kdy by osádka „baléčka“ dojela neutahaná a odpočnutá. Většinou jsou na pokraji svých si. Potřebují jen najíst a spát. Přesně tak jako včera večer. S Robertem, Janom,Petrem a Berikou jsme strávili u jejich rychlé večeře.

Řeč byla hlavně o první etapě. Žádná tak těžká se ještě na Africa Eco Race asi nejela. Nikdo si tak těžkou etapu nepamatuje. Všichni popisovali desítky kilometrů kde nebyla žádná cesta. Rozbité údolí plná kamenů. Metrových seskoků do říčních koryt s velkými balvany. Cestu mezi roklinami kde není jasné kudy se vydat a špatné zahnutí vede k najetí mnoha kilometrů navíc. Musela to být podívaná. Vláček kamiónů a osobních automobilů jak se proplétají pustinou v Maroku. Vždy někde zastaví navzájem si pomohou, dohodnou se na nejlepší cestě a pokračují po trase závodu. Posádky obou balai nespaly více než dvacetčtyři hodin. Petr si prý posledních sto kilometrů do bivaku nebyl jist zda spí nebo ještě řídí. Nepamatuje si je.

Posádky balai ještě spí a my už vstáváme do nového dne. Start do etapy je kousek od bivaku. Pět kilometrů po startu začíná souvislé dvacetikilometrové dunové pole. Zde se dnes bude rozhodovat. Hned na začátku etapy. Do dun vjíždí Elizabeth jako první. Tomáš s Vojtou najíždějí o poznání opatrněji. Na první pohled je vidět jak čtou písek a snaží se nic neuspěchat. Nebýt zbrklý a svými zkušenostmi získat výhodu. Je velmi obtížné držet správný směr při neustálém kličkování mezi kopci písku. Jednoduše se dá v monotonní krajině zamotat. Ztratit.
Cela navigace je založena na roadbooku. Žádná GPS. Stará dobrá „obrázková“ knížka s údaji o směru a vzdálenosti. „U studny zahnout na azimut 260. Po 2,3 km před velkým stromem najet na cestu. Za 400 metrů výjezd do vyschlého řečiště...“ Tak nějak vypadá roadbook. Bez GPS. Až na jednu vyjímku. Waypoint. Kontrolní souřadnice přes které se musí projet. Bez projetí je hodinová penalizace. Vojta má před sebou display. Ten se automaticky rozsvítí kdykoliv když se ocitnou v okruhu tří kilometrů od tohoto bodu. Šipka zobrazená na displayi dovede kamion přímo k němu. Pak display zhasne. Štěstí dnes u kluků stálo. Zabloudili a zdálo se, že jsou ztracení. Už už se chtěli vrátit. Na poslední chvíli. Pár metrů před rozhodnutím otočit Tatru a vydat se zpět po stopách se display rozsvítil a ukázal cestu k waypointu. Jeli dobře. Celou dobu jeli dobře. V dunách se dá zamotat a ztratit směr velmi rychle. A přitom skutečnost je jiná.

Z dun již vyjížděli před Elizabeth Jacinto. Dalších vice než tři sta kilometrů pláněmi a koryty řek neudělali jedinou chybu. Dojeli s hodinovým náskokem. Vynikající zakončení etapy v poslední den letošního roku.

My novináři odjíždíme z dun těsně po průjezdu Tatry. Čeká nás vice než šest set kilometrů přejezdu po silnici. Je to velká dálka a určitě se dá najít zkratka. Alespoň kousek. Dá. Existuje. Neváháme ani chvilku. Sto kilometrová šotolinová cesta co volíme nám zkrátí celkovou vzdálenost o skoro tři sta kilometrů. Pokud to vyjde. Nevyšlo.

Padesát kilometrů je naprosto perfektních. Po uježděné pistě se dá jet rychle. Po padesáti kilometrech je konec. Cesta, na mapě celá vyznačená, končí v polovině své vzdálenosti. Dál vede jen neznatelná cesta mezi velkými kameny. Jedeme skoro krokem. A máme strach abychom neprorazili o ostré a velké kameny pneumatiku Zkratka to už pro nás není a čas zde naopak tratíme. Má to tak být. Zde máme být. Nejsme špatně, jen o tom nevíme. Jedeme opravdu pomalu a míjíme stany a chatrče lidí žijících mimo hlavní tahy. Vidíme jak opravdu vypadá Maroko. Je to smutný pohled. Na hlavních tazích a ve městech děti žebrají a dospělí se vás snaží ukecat ke koupi nějaké cetky. Tady ne. V úplné pustině docela jiný život. Vidíme ženy a děti jak pasou kozy nebo něco v dáli dělají u svých stanů. Uvědomuji si, že v tom žijí celý rok. Děti nežebrají. Jen koukají na veliké auto jak se pomalu valí přes kameny. Za těch třicet kilometrů jsme zastavovali několikrát. Pár věci z našich jídelních zásob změnilo majitele. Bez ptaní, bez řečí, bez ostychu. Na obou stranách. Udělali jsme dobře. Museli jsme to udělat. Měli jsme být na tom místě. Vím to.

Opakem toho je zastávka o dvěstě kilometrů dále. Asi desetiletý marokánec k nám běží, jen co nás spatří. Přes hledáček fotoaparátu vidím jak si ještě před tím svlékl boty a ukázal kamarádům vztyčený palec. Hned jak je u nás chce peníze u ukazuje na bosé nohy. Nemá prý v čem chodit do školy. Chvilku jsme s ním jeho hru hráli. Ale dirham z nás nevyrazil.

Pocit z dojezdu do bivaku je nádherný. Prvního místo v kamionech a do pátého místa celkově. Na tento úspěch a na Nový rok si jdeme dát přípitek.

Rád popřál i Vám. Našim sponzorům, partnerům a fanouškům našeho teamu. Děkujeme za Vaši podporu a přejeme úspěšný Nový rok.

Vojtěch Morávek ml.