28.12.2010 Nalodění na trajekt

Budíček před čtvrtou hodinou ranní, u mě po třech hodinách spánku, který, doufám, doženu v autě. Následuje trochu zmateného pobíhání po pokoji a shánění veškeré elektroniky, co se přes noc dobíjela. Je skoro až neskutečné, na co vše se každý den musí myslet. Normálně doma člověk řeší pouze to, aby měl každý den nabitý telefon, ale zde to znamená nabití baterií do obou ručních kamer, dále je potřeba udržovat nabité onboardové kamery, které se používají pro záběry jedoucích vozů, baterie do fotoaparátů také nevydrží věčně, pak sebou máme notebooky, na kterých Honza provádí střih natočeného videa a já píšu tyto řádky, satelitní telefon je potřeba dobíjet stále z preventivních důvodů, a to nemluvě o různých „malých bateriích“ třeba do čelovek … no je toho požehnaně. Většinou jsme zabrali veškeré zásuvky, které jsme kde objevili, ale letos si každý vezeme „šesti-psa“ a tím si výrazně ulehčujeme život. Jen marně uvažuji, proč nás to už nenapadlo dříve.

Asi si dokážete představit to množství různých kabelů a nabíječek, co je potřeba během pár chvilek smotat a doufat že jsme nic ve spěchu nezapomněli na pokoji. Ve čtyři už sedíme opět v autě spolu se závodníky a mechaniky. Tři Tatry jedoucí za sebou ve vláčku se vydávají na cestu k přístavu. První jede závodní Tatra, pak doprovodná a řadu uzavírá Tatra v konfiguraci „Balai“.

Míjíme Barcelonu a pár kilometrů jižně jsou vidět rozlehlé citrusové sady s obsypanými stromy. Citrusy jsou ale jediné rostliny, které zde momentálně rostou a plodí. Jinde okolo jsou sklizená pole a s venkovní teplotou kolem 12 stupňů celsia je zřejmé, že i tady příroda v zimě odpočívá.

Do přístavu zbývá ujet ještě přes pětset kilometrů a jízda po dálnici mi dává prostor, abych něco pověděl ze zákulisí dálkových závodů. Trošku uvažuji, jaké téma nakousnu a po chvilce přemýšlení mi pomáhá pohled na padající roadbook, který jsem špatně upevnil vedle sebe. Povím tedy něco o tom, jak probíhá navigace závodních posádek.

Nejdříve je potřeba říci, jak taková trasa závodu vzniká. U takovýchto velkých „dakarských“ soutěží, kde je garantem závodu nějaká velká sportovní organizace jako FIA, nebo ASO, se trasa závodu vytváří mnoho měsíců dopředu. Pořadatelé si vytipují místa na mapě, kudy by závod mohl vést. Následně začne vyjednávání s místními autokluby a někdy i vládami o zabezpečení takovéto události. Jakmile je vše dohodnuto, začíná vlastní podrobné popsání vybrané trati. To se vezme několik terénních automobilů a v dnešní době i GPS přijímače a trackery a vyrazí se po stopách plánovaného závodu. Expedice projíždí naplánovanou trasu a na místě volí vhodná místa, kterými za pár měsíců později projedou posádky v plném závodním nasazení. Výstupem je detailně zmapovaná trasa a takzvaný roadbook.

Roadbook je vlastně taková obrázková knížka, ve které se popisují důležitá místa pro navigaci. Slovy by popis trati v něm uvedený mohl vypadat takto „… na „vidličce“ dvou cest zahni vlevo a jeď dva kilometry; po dvou kilometrech bude osamocený strom, u něj zahni na azimut 230 a jeď tři kilometry; pak u studny zahni doleva a pokračuj kilometr. POZOR! Je zde nebezpečí příkrého srázu…“ Tímto způsobem je popsána celá mnohdy mnohasetkilometrová cesta pouští a divokou přírodou. Každý navigátor má přístroj tzv. tripmaster, který ukazuje celkovou ujetou vzdálenost a navigátor si muže měřit i několik dílčích úseků. V kategorii aut a kamionů je vždy jeden pilot a jeden navigátor. Motorkáři musí být multifunkční a musí se stíhat navigovat, závodit a ještě k tomu mnohokrát za etapu spadnout. Mají to drsné.

Jak doopravdy roadbook vypadá, by mělo být zřejmé z přiložené fotografie (stránka roadbooku je ze zítřejší etapy). Každý navigátor dostane roadbook večer před etapou a má noc na to, aby si ho prohlédl a sám si dopsal poznámky, či zvýraznil místa, na která bude muset dát pozor. Samozřejmě vyvstává otázka, co se stane, pokud se posádka ztratí. V tu chvíli jsou dvě možnosti. Pokusit se odhadnout zda se nedokáže „trefit“ zpět do etapy, nebo se otočit a vrátit se na místo, kde ještě cesta seděla s roadbookem.

Těch pár set kilometrů docela uběhlo. Nyní stojíme na přístavním seřazovacím parkovišti a teprve tady je vidět, kolik je vlastně závodníků. Na to, že Africa Race přímo konkuruje Dakaru, jsou zde desítky závodních automobilů a kamionů. Jen motorkářů není mnoho. Nenapočítal jsem jich ani deset. Odbavování nejde moc podle plánu a na loď se dostáváme po 23. hodině. V ten čas jsme už měli plout. Po rychlé noční večeři je nutné absolvovat dvě kolečka s imigračními úředníky. První fronta je na razítko do pasu pro každého z nás. V ní stojíme zhruba dvacet minut. Druhá a podstatně delší fronta je na potvrzení karty pro všechny automobily, které přijíždějí do Maroka. Do postele se tak dostáváme až kolem druhé ráno. Budíček je v šest. A zítra první závodní den.