12. etapa

13. 1. 2004 - úterý Bobo Dioulasso - Bamako
Celkem 666 km
Přejezd 88 km Speciálka 213 km Přejezd 365 km

Trasa 12. etapy zavede účastníky do tropického pralesa (to dostanou kamióny zabrat). 213 km dlouhá speciální etapa by měla být rychlá, ale bude skrývat několik nemalých záludností. Poté čeká na soutěžící spojovací etapa v délce 365 km s cílem v Bamaku. Asistenční vozy pojedou po trase dlouhé 541 km.

Výsledky v 12. etapě v kategorii kamiónů:

Průběžné pořadí po 12. etapě:

Bamako 13. 1. 2004

Zdravím Vás opět po dvou dnech z Bamaka. Máme za sebou další etapu a jsme zas o kousíček blíž k Dakaru. Ovšem jen o kousíček a Dakar je pořád ještě dost daleko.

Dnešní etapa, jakkoliv byla krátká a relativně jednoduchá, nepatřila mezi nejpříjemnější. Celá vedla po úzkých, místy dost rozbitých cestách uprostřed tropické vegetace. Takže nejen, že se nedalo skoro vůbec předjíždět, ale všichni jsme si hodně prášili. To hodně zhoršovalo viditelnost, což mezi stromy není nic příjemného.

Ovšem krajina, kterou jsme projížděli, byla moc hezká. Tropická Afrika je úplně jiná než ty pustiny víc na severu, až mi je skoro líto, že odsud zase odjíždíme. Je to tu zajímavé nejen krajinou, která je dík vegetací daleko zajímavější, ale i lidí nám tu přijdou jiní. Jsou takoví spokojenější a řekl bych i kultivovanější. Dnes jsme projížděli docela dost vesnicemi a všude na nás docela vesele mávali. Ono to částečně možná souvisí s tím, že tu celkově víc pracují. Ty vesnice totiž byly farmářské, obklopené bavlníkovými plantážemi. Takže tu potom lidí ani moc nežebrají a nejsou tak zubožení, jako třeba v Mauretánii. Tam po nás přebírají i odpadky a neustále chtějí "kado"- dárek. Před několika dny jsem vTidjigje uklízel kabinu a našel jsem něco že starých zásob, které dostáváme na cestu. Dál jsem to jednomu klukovi, co stál u dveří a neustále dokola opakoval "monsineur, donne ma caddeau" (pane dejte mi dárek). Když už jsem mu sáček dál, okamžitě ho strčil do kapsy a pokračoval dál.

Pokud jde o průjezd vesnicemi - je to sice v rychlostní zkoušce, ale nemyslete si, že jim tam bezohledně proletíme s pěnou u huby. Pořadatelé to letos vymysleli tak, že do přístrojů GPS, které máme všichni identické a které dostáváme při technických přejímkách, zakomponovali kontrolu rychlosti. Takže, kde je v itineráři uvedeno RADAR, musíme zvolnit na 30 km v hodině. Přístroj v daném místě zaznamená naší rychlost, což se v cíli kontroluje. Pokud bychom překročili, dostaneme časovou a finanční penalizaci. Myslím, že si na to všichni dáváme velký pozor, což je v pořádku.

Výsledek našeho snažení v etapě znáte. Měli jsme dnes trošku kliku. Na startu jsme se totiž seřadili v pořadí: Kabirov, hned za ním Čagin, pak Gerard De Rooy, pak dva osobáky, my a za námi Karel Loprais. I když jsme jedno z těch osobních aut asi po 150 km dojeli, neměli jsme že začátku s prachem moc problémy. Trošku hůř na tom byl Gerard. Rusové totiž najeli na týmovou strategii. Kabirov na startu praskl do koní (těžko říct kolik jich vlastně pod kapotou má) a Čagin jel tak, aby Gerarda a nás zdržoval. Jak jsem říkal, předjíždět se nedalo - jednak proto, že nebylo kde a taky nebylo možné se přiblížit kvůli prachu k vozů před sebou. Nám se podařilo Čagina s De Rooyem asi 25 km před cílem dojet. Čagin nás pak úplně těsně před cílem oba před sebe pustil. To ale spíš už jen, aby se neřeklo. U večeře jsme se potkali s Gerardem a říkal nám, že jel takto za Čaginem asi 180 kilometrů; několikrát ho na těsno dojel a troubil,ale Vladimír ho nepustil. Rusi jedou tvrdě na první a druhé místo - bude to ještě hodně zajímavé.

My jsme spokojeni - auto nám funguje, dnes jsme nemuseli nic opravovat, takže si už můžeme jít lehnout. Jak říkali při večerním hodnocení dne doslova "tomorrow we go back to a real bussiness", takže nás čeká asi opět pěkně maso.

Držte nám palce, přejí Vám jménem celého týmu krásný den.

Míra Martinec