17. etapa 19. 1. 2003 - neděle Sharm El Sheikh - Sharm El Sheikh
Celkem 56 km
Přejezd 13 km Speciálka 34 km Přejezd 9 km
Etapové umístění:
Průběžné umístění:
Ztráta na 1. místo:

Poslední etapa 25. ročníku rallye povede v okolí Sharm El Sheikh. Celkem 56 km (z toho 34 km speciálky) je připraveno jako rozloučení s letošním "Dakarem". Karty jsou rozdány, na mnoha tvářích se objeví slzy štěstí nebo zklamání. Ale nakonec si i ti největší soupeři potřesou rukou při slavnostním udílení cen a rozloučí se slovy: "Nashledanou za rok...".

A máme to za sebou ... Poslední 17. etapa letošního ročníku rallye byla již závěrečným představením pro diváky a příznivce. V okolí Sharm El Sheikhu na břehu Rudého moře bylo připraveno posledních 34 km speciálního úseku. I když mnozí soutěžící z vlastní zkušenosti ví, že i poslední etapa může zamíchat pořadím, vypadá to, že v kategorii kamiónů k zásadním změnám nedošlo. Technika i nervy vydržely ... Jsme proto rádi, že vám můžeme přinést radostnou zprávu z našeho týmu: POSÁDKA TATRY TOMÁŠ TOMEČEK, ANDRÉ AZEVEDO A MÍRA MARTINEC SE VE 25. ROČNÍKU TELEFONICA DAKAR 2003 UMÍSTILA NA NÁDHERNÉM 2. MÍSTĚ. Gratulujeme :-)

Zuzka Nohavicová a Tomáš Kubina

Kolem 16. hodiny se mi podařilo spojit se s Tomášem Tomečkem a Mírou Martincem. Na otázku, jaké jsou jejich první dojmy z druhého místa, oba odpověděli slovy: "Máme obrovskou radost, jsme šťastni, že se nám to po letech konečně povedlo." Z Egypta Vám všem posílají pozdravy a poděkování za vzkazy a gratulace, sponzorům děkují za jejich podporu.

Zuzka N.

Výsledky v 17. etapě v kategorii kamiónů:

Celkové pořadí v rallye Telefónica Dakar 2003 v kategorii kamiónů:

Zdroj: www.dakar.com

Káhira 23. 1. 2003

Vážení přátelé dakaru a našeho týmu. Když jsem se Vám ozýval se zprávou z Abu Rishe, myslel jsem, že budu mít ještě příležitost přiblížit Vám prostřednictvím e-mailu konec závodu. Bohužel události nabraly takový spád, že se ozývám až dnes. Je už dávno dobojováno, výsledky znáte, takže mi dovolte pouze dokončit tuto sérii reportáží.

Vrátím se tedy ještě o pár dní zpět. Když jsme se dívali do itineráře v Abu Rishi, mysleli jsme si, že poslední etapa bude podobná jako ta předchozí. Tak jsem to psal i do mailu. Ovšem omyl - na samotný závěr přichystali pořadatelé to nejtěžší, opravdovou lahůdku. Přejížděli jsme sinajské pohoří na stejnojmenném poloostrově. Ono vlastně to "maso" začalo už v noci před tím. Vstávali jsme po jedné hodině ráno do slušně řečeno svěží noci, takže teplý čaj na snídani, která byla i v tuto dobu k dispozici, opravdu přišel k duhu. Pak nás čekala přes 400 km dlouhá spojovačka přes Suez na Sinajský poloostrov. Tam jsme dojeli asi hodinu před startem, takže jsme měli ještě čas jít si namočit ruce do Rudého moře. Na příjezdu na start speciálky nás zdálky vítala mávající česká vlajka - to se na nás přijeli podívat zaměstnanci českého velvyslanectví v Káhiře. Popovídali jsme si s nimi a poprosili je, jestli by nám tu krásnou velikou vlajku mohli půjčit (my měli s sebou jen menší a už "víc jetou"). Oni nám ji ochotně hned dali, takže teď máme opravdu reprezentativní týmovou českou vlajku. V té době už jsme si prostě nepřipouštěli možnost, že bychom ji pořád ještě taky nemuseli potřebovat…

Po startu jsme začali zvolna šplhat do hor, ovšem po docela rovné, jakž takž zpevněné cestě, po které vozí místní náklaďáky kamení. Takže to bylo rychlé, ovšem velmi zrádné - na tom prachu to dost klouzalo. Ono tedy ne, že by to před tím neklouzalo, ale když jedete po pistě, která je široká 500 kilometrů, tak vám to tak nevadí jako na přibližně 8 metrů široké silnici. Takže jsme jeli v klidu a ochotně pustili před sebe Jana De Rooye, který snad ještě věřil, že může dohnat Kabirova. André ještě říkal, že musíme opatrně, že do cíle to má být v podstatě stejné, tak abychom nevyletěli z trati (a že se to podle stop několika osobním autům i povedlo!!!).

Jenže ouha, idylka skončila velice rychle a začaly hory - a to doslova. Zbytek etapy bylo jedno velké kamení, proplétali jsme se mezi soutěskami a místy doslova poskakovali krokem v kamenných mořích. Byla to úžasná scenérie, ovšem z vrtulníku bychom si ji asi vychutnali víc. Když jsme se po dojezdu potkali s českými turisty, kteří na Sinaj jezdí pravidelně, říkali nám, že jsme museli jet údolími, kam se moc nedá turisticky dostat a opravdu to byl výjimečný zážitek. V jednom místě jsme doslova šplhali na jedničku v uzounkých serpentinách po kamení do velkého srázu s uzavřeným nejen mezinápravovým (ten je na všechny ostré etapy uzavřený trvale), ale i zadním diferenciálem. Cesta byla tak úzká a zatáčky tak strmé, že jsme některé museli najíždět i natřikrát.

No, zkrátka byl to takový bonbónek na závěr. Po dojezdu do cíle etapy jsme zjistili, že už žádný bivak není a že budeme spát v hotelu na pobřeží v Sharm el Sheikhu. Takže jsme už jen obhlédli auto, které muselo zůstat v Parc fermé v místě dojezdu (jednak proto, že následující den už nás čekal jen malý kousek a pak taky proto, že zjevně žádný problém nebyl a okolo aut už se pohybovalo dost zvědavců). Proto jsem se nemohl už elektronicky v předvečer konce závodu ozvat, ale zato jsem se mohl stejně jako všichni ostatní osprchovat :-) a převléknout do čistého oblečení….

V neděli bylo už od rána na startu živo. Spojovací etapa začínala blízko pódia a když jsme se připravovali na start, probíhalo už vyhodnocování kategorie motocyklů a na trať poslední speciálky vyjížděly automobily. Týmový kolega Klever Kolberg, který už to měl za sebou a vracel se, nám prozradil, že už se není čeho bát. My jsme už v duchu všichni věděli, že to vyjde, ale nikdo jsme to nechtěli vyřknout a zakřiknout. Věděli jsme, že Kabirov už nás nedožene, leda by nás potkal závažný problém. Takže poslední předstartovní procedura - otevření ventilů dohušťování kol, zapnutí pásů, nasazení helmy (to byl sám o sobě dost silný zážitek - jakmile už je člověk čistý, najednou mu vadí, že nese stopy víc než dvoutýdenního maratonu :-)), podání rukou a jelo se. Opravdu už to nestálo za řeč. Kraťounká etapa po prašné cestě - nebylo tam ani moc diváků, většina se jich pohybovala okolo pódia (ale naši čeští kamarádi, kteří nás provázeli prakticky po celou dobu závodu, tam byli !). Když jsme projeli cílem, konečně jsme si mohli popřát, poděkovat a pogratulovat. Už to bylo doma !!! Dojeli jsme poblíž pódia, kde jsme vytáhli brazilskou a českou vlajku, připevnili z každé strany auta jednu a šli si poblahopřát se soupeři. Velice mile nás překvapil Jan De Rooy, který s celou posádkou přišel a srdečně nám gratuloval. Moc si toho vážíme.

No a pak už jsme jako druzí po Vladimíru Čaginovi najeli na pódium. Tom vytáhl šampaňské, které celou cestu jelo s námi a po závodnicku nás i auto pokropil. To víte, že se na něj ale taky dostalo! Z rukou Huberta Auriola jsme dostali cenu a společně se vyfotili. Zavolali jsme na pódium i ostatní členy týmu a především Petra Vodáka, který má na tom, že jsme tam mohli stát a slavit, veliký podíl.

No a jak rychle ta chvilka slávy přišla, tak rychle opadla. Zajeli jsme do Parc fermé (to se musí pro případ protestů), demontovali navigační přístroj GPS a jeho anténu a šli je odevzdat. Pak jsme chvíli poseděli s fanoušky - potápěči z Plzně a šli do tiskového střediska ujistit se, že Ricardo poslal fotky.

Na hotelu jsme ještě přerovnali z doprovodné tatry některé věci a Tomáš, který už v noci odlétal, si zabalil svoje. Než jsme to všechno zvládli, byla tma, ale přesto jsme se šli okoupat do moře. Ovšem k našemu překvapení se ze tmy vynořil hlídač a začal nám vysvětlovat, že moře je od sedmi hodin uzavřené (měli jste vidět Tomáše, jak se mu snažil vysvětlit, že letí domů a nemůže se koupat každý den J a že má poslední příležitost). No, zůstali jsme věrní naší národní povaze, odešli jsme z pláže a vykoupali se za skálou, kde na nás nebylo vidět.

V pondělí dopoledne odletěla i brazilská část týmu a my jsme se s Petrem a oběma tatrami vydali na cestu do přístavu v Alexandrii. Rozdělili jsme celou více než 700 km dlouhou trasu na dva dny. Přátelé z ambasády, se kterými jsme se potkali na startu předposlední etapy, nás totiž pozvali, abychom se tu zastavili i s auty. Využili jsme jejich pohostinnosti a opravdu jsme sem večer přijeli. Dostalo se nám víc než vřelého přijetí, dokonce i od pana velvyslance, a museli jsme skoro slíbit, že se sem ještě z Alexandrie vrátíme. Následující den jsme tedy dokončili misi tím, že jsme odvezli auta do přístavu, vyklidili z kabin, co vyklidit šlo (aby to za nás neudělal někdo jiný) a odevzdali klíče službě v přístavu.

O den později jsme se vrátili sem do Káhiry, kde využíváme pohostinnosti skvělých manželů Adamových. Odtud také píšu tuto poslední zprávu. Máme zde možnost konečně se podívat na naše týmové stránky. Ještě než ukončím tuto poslední reportáž, chci Vám všem poděkovat za opravdu vřelá slova podpory a gratulace. Moc si jich vážíme. Náš úspěch by se ovšem nepovedl bez spolupráce a podpory velké spousty lidí. Těch, kdo se podíleli na přípravě našeho skvělého auta, kdo pomáhali organizačně. Velký dík patří i našim rodinám a přátelům za skvělé zázemí, které nám vytvářejí.

Tomáš se určitě také ozve, já vám teď chci poděkovat sám za sebe za pochvalu mých reportáží. Jsem rád, že se Vám líbily. Věřte mi, že jejich psaní bylo pro mě každý den takovým "vyčištěním hlavy". Tak jako já jsem hltal zprávy o dakaru v době, kdy by mě ani nenapadlo, že jej někdy pojedu, snažil jsem se jeho atmosféru přiblížit Vám. Snad se nám to tedy ve spolupráci se Zuzkou, Toffem, Ricardem Ribeirem, Karlem Březinou ze sportovní redakce České televize a dalšími novináři povedlo. I jim všem moc děkuji za spolupráci.

Přeji Vám vše nejlepší a těším se s mnohými z Vás na viděnou, na slyšenou.

Míra Martinec